Zakázané ovoce chutná

1

„Smím se zabít na tomhle místě, abych ho už nikdy nemusela opustit?" Vyděšeně jsem se podívala na Esther, jestli to myslí vážně a zarazilo mě, že nad tou myšlenkou ani nemrkla. „Vem mě s sebou." Řekla jsem a jen upřela svůj zrak na příjezdovou cestu, po které se náš autobus sunul pomaleji než obyčejně, nebo mi to tak aspoň připadalo. Všechno bylo najednou tak známé, jako bych odjela jen na pár hodin, nic se nezměnilo. Otevřeli se východové dveře vozidla a nadšené děti se začali cpát ven, i Esther se zvedla, aby se dostala co nejdřív na čerstvý vzduch. Já seděla stále na stejném místě a přemýšlela, jak těch 11 let rychle uteklo, před očima se mi objevil obrázek malé zrzavé holčičky v růžových holinkách a džínové bundičce, ta se najednou změnila na třináctiletou holku, jak zamilovaně kouká na vedoucího, kterému se bojí říct pitomé Ahoj. Zostřila jsem na sklo a viděla odraz sebe sama. Osmnáctiletá dívka na mě koukala svýma modrýma očima, usmála se a upravila si své lokny.

„Ty jako letos budeš bydlet tady?" za mnou stál roztomilý kluk s antracitovými vlasy. Neměla jsem slov. Podle mě jsem na něho asi tak minutu koukala, pak se jen mlčky zvedla a silně ho objala. „Chyběl jsi mi." „Vždyť ty mně taky." Odtáhla jsem se a znovu si mého nevlastního bratra prohlédla. Měli jsme společného otce, s tím jsem ale žila jen já, matku měl každý svojí. Chris se vůbec nezměnil, byl to furt můj starší brácha, kterého jsem viděla jednou za rok a stejně mě znal lépe než kdejaká učitelka klavíru, která se mnou trávila skoro každý den. Vzal mi batoh „Pojď ty..." „Moje nejmilovanější sestřičko?" „jistě.

Vybraly jsme si Esther chatku, co nejdál od hlavní budovy a zároveň od malých dětí. Vlastně jsme byly daleko od všech, byla to nejmenší chatka ze všech ale pro dvě stačila akorát. Myslím, že se tomu nedá říkat chatka, je to v podstatě dřevěná stavba se dvěma postelema, rádoby šatníkem se zrcadlem, nočními stolky a jednou zásuvkou. Nebyly jsme tu poprvé, takže rozdvojku i přenosnou svítilnu jsme vezly. Lehla jsem si na postel a přemýšlela nad ničím. „Myslím, že letos si tu letní lásku nenajdu hele, možná tvůj bratr není k zahození, ale to je tak asi všechno. Zbytek je buď namyšlenej blbeček, nedostupnej introvert, nebo naprosto odporný zvíře." „Esthero, jestli zlomíš srdíčko mému bráchovi, tak já ti zlomím vaz." „Děláš, jako bych měla být jeho první." Sedla si ke mně na postel, „Ten jich měl podle mě víc, než nám dohromady je." „No jo, ale pro tebe tu aspoň je ten Chris, já jsem naprosto zoufalá." „nezoufej, třeba se z nějakého žabáka stal konečně princ." Mrkla a šla si vybalovat kufry. Já ještě chvíli jen tak ležela a pak se šla převléct. „Zlato co si bereš na sebe?" zeptala jsem se směr otevřené dveře od komory na oblečení. „Teď bude stejně jen nějaký povídaní ne?" „Jo podle mě, se nebude běhat nebo tak." Přišla jsem až k futrům „Bože, ty jsi vzala hadry pro mě?" „to víš že jo, na." Hodila po mě černé šortky s vysokým pasem a tílkový crop top. Oblékla jsem to na sebe a podívala se do zrcadla. Slušelo mi to, ne že ne, ale nic extra to taky nebylo. Možná mě to až příliš odhalovalo, ale to by snad nikomu vadit nemělo. „budoucímu otci tvých miminek se budeš moct líbit." Zašeptala Es „Nápodobně" přejela jsem jí pohledem, byla krásná. Černé vlasy, které jí splývaly do půlky zad si učesala do volného drdolu, čímž ještě víc ukázala opálenou pokožku.

„Tak jaké je to tu být naposled?" dobíral si mě Nathan. „Víš, jak to špatně nesu, ale snad to bude ten nejlepší rok." Usmála jsem se a dál hleděla na trávu, po které jsme šli. „Tak jo děcka, sedneme si tady." Zakřičel vedoucí našeho oddílu. Všichni jsme se posadili do trávy, tak abychom byli v kruhu. Pak bylo nějaké představování. „Liv, je řada na tobě." Vzpamatovala jsem se a došlo mi, že vůbec nevím, co mám dělat. „Ajajaj, naše zasněná oliva se probrala." Opět Nathan. Esther mi pošeptala co mám říct a já spustila. „Jmenuju se Olivia," vrhla pohled na toho tupce, co se mi za to furt směje, „ je mi 18 let a jsem tady po 11, bydlím v hlavním městě, kde taky chodím na konzervatoř, hraju na klavír a občas zpívám, nesportuju a nesnáším olivy a houby." Podívala jsem se na našeho vedoucího, ten se jen usmál, můj proslov se za těch jedenáct let změnil pouze školou. Měla jsem ho ráda od doby, kdy jsem byla malá. Vždycky mě měl v oddíle a vždycky měl svůj specifický knírek.