Hvozd

Prolog - Den, kdy svět zemřel

Rychle probíhal úzkou chodbou nemocnice, která vedla do prostorné auly. Opět dorazil pozdě, a ačkoliv mu to nikdo v aktuální situaci nevyčítal, stejně pociťoval určitou výčitku. Velká čtvercová místnost byla přeplněná tísnícími se lidmi a stejně tak všemožnými zvuky. Velmi rychle rozeznal zvuky hovoru, mezi nimiž zaslechl i dětský pláč. Kterýho debila napadlo říct, že nemocnice jsou bezpečný, pomyslel si. Fakt, že takto nepřehledný prostor neumožňoval efektivní péči o zraněné, natož pak případnou evakuaci ho do hloubi duše štval. Hlasitost jeho vlastních myšlenek po chvíli utlumila všechny okolní zvuky, takže ještě neměl potřebu na celou místnost zařvat zcela upřímnou poznámku, kterou by uvolnil několik týdnů městnající vztek a zoufalost: „Můžete mi kurva uhnout?"

I přes to, že na sobě měl oranžový oděv záchranáře, skoro nikdo mu cestu neuvolnil. Buď si ho vůbec nevšimli nebo neměli prostor, aby vůbec ustoupit mohli. Tvrdě ramenem vrazil do mladé ženy, od pohledu jí nemohlo být víc než pětadvacet. Ruka instinktivně vyrazila dopředu a chytila ji za rameno, aby nespadla. Na tvář se vloudil letmý a profesionální úsměv. Spíše ze slušnosti se rychle jediným slovem omluvil: „Pardon." Aniž by čekal na odpověď, pokračoval dál. Z pouzdra u pasu zasrčela vysílačka.

„Ondro, tak kde si?" zeptal se z ní hlas Pavla Sojky, sloužícího lékaře výjezdové skupiny. Naučeným pohybem přístroj vyndal a stisknul tlačítko.

„Dej mi chvíli, jsem v aule."
Konečně alespoň zahlédl prosklené dveře, které vedly na pracoviště personálu záchranné služby. Televizi zavěšené na zdi věnoval letmý pohled. Seznam měst, ve kterých probíhaly silné boje se znovu rozrostl o několik řádků. Mezi nimi se objevily i Košice a Vídeň. Jak aktuální byla informace po šesti hodinách si ale nikdo netroufal odhadovat. Po celém světě se válčilo již skoro čtvrt roku, a boje se stále stupňovaly. Před skupinu jedinců, která stála před ním, natáhl obě ruce a prorazil si tak cestu skrz. Ještě stihl zaslechnout ostrou připomínku jednoho z můžu: „Co děláš, debile?" Ačkoliv nerad, stále si zachovával již tak vratký klid, pro který zdravotníci byli a jsou tak známí. Po dobré minutě konečně sáhl po klice prosklených dveří.

Ocitl se v další úzké chodbě, situace se přes noc zase zhoršila. Když se vydával včera domů, bylo tu maximálně dvacet spacáků. Teď jich tu bylo alespoň jednou tolik a v každém z nich tiše ležel nějaký člověk nebo ještě hůř dítě. Specificky ho zaujala jedna z žen, která se o svoje skromné lůžko dělila s dvěma malými dívkami. Do tohohle se neměli narodit, uvažoval. Pokud nic jiného, zůstalo tam dost místa, aby se bez větších problémů protáhl. Znovu se tak dal do kvapného klusu. Gumová podrážka vysoké boty při každém kroku zaskučela o kachlíkovou podlahu. Touhle trasou mohl chodit už poslepu, uvědomoval si, jak bezmyšlenkovitě a skoro mechanicky odbočoval vpravo. Na tváři se mu objevil pobavený úsměv, když na stejném místě uviděl blonďatého klučinu, který mu již z dálky nadšeně mával. Z nějakého důvodu tam stál pokaždé, když přicházel ráno do služby. Popravdě si poslední tři dny, od doby, co na území Čech dopadly první balistické střely, říkal, jestli se z ní vůbec vrátí. Stanné právo udělalo s lidmi své, nevěděli, komu věřit nebo koho požádat o pomoc. Panikařili a dle toho se chovali.

Když kolem chlapce probíhal, lehce mu levou rukou pročísnul kudrnaté vlasy, přesně dle zavedeného protokolu se zakřenil, jako to dělával každé ráno. Podruhé odbočil, tentokráte doleva a prošel dřevěnými dveřmi do místa, které tak důvěrně znal. Pavel seděl v jednom z hnědých křesel, nohy položené na stole. Naprosto standardně na sobě měl pouze modrou košili, oranžová bunda visela na věšáku v rohu místnosti. Tu svou okamžitě rozepnul a hodil jí na stejné místo, byl duben a venku už začínalo být řádné vedro.