Hvozd

Kapitola 3 - Domov, sladký domov

Lom byla jeho poslední zastávka před dlouho očekávaným odpočinkem. Náboje, které od Kolera dostal jako příplatek za odvedenou práci, mu navíc oddálily setkání s překupníkem. Ze dvou nábojů se stalo dvaadvacet. Ondřej se tak neradoval jen z nich ale i ušetřených peněz. Těch měl tedy teď k dispozici víc než dost.

S nevýrazným letmým úsměvem kráčel po okraji netknuté silnice. Většině malých okrsek se totiž většina vojenské techniky vyhnula, ani jedna ze stran neměla potřebu je ostřelovat. Když se blížil k místu, kde se připojovala na cestu i šotolina vedoucí vpravo, obezřetně se rozhlédl kolem sebe. Sokolím zrakem zkontroloval i poměrně vzdálené kopce na druhé straně od křižovatky.

Když si byl zcela jistý, že ho nikdo nevidí, odbočil. Po necelých stech metrech vykročil do louky, na níž rostla vysoká tráva. Ta mu poskytla alespoň částečnou úlevu od Slunce, které mu mu pražilo do zad, do půlky zad ho pohltil chladivý stín. Už ani nemusel hledat vyšlapanou stezku v travnatém porostu, jeho nohy do nevýrazně vyhloubené země vedly zcela sami.

Naprosté bezvětří pouze zvýrazňovalo bzučení, cvrkání a všechny ostatní zvuky vydávané hmyzem na louce. Kolem jeho obličeje prolétla obyčejná nepozměněná vosa. Ta si ho ale ani nevšimla a pokračovala ve svém letu dál. Za malou vyvýšeninou se konečně objevil vršek trojúhelníkové střechy.Terén přešel do úzké soutěsky, jak se zvedl do dvou převisů, které mezi sebou nechávaly prostor necelých dvou metrů. Tráva si z nějakého důvodu stále nenašla cestu mezi drobné kamínky štěrku, které tvořily dvě výrazné kolejnice, jež v minulosti sloužily jako příjezdová cesta. Pak se stáčela doleva a klesala, až se za převisy zcela ztratila.

Jedinou překážkou mezi cestou a chatou byla dlouhá nyní již rzí prolezlá brána. Při její výšce ale nebylo nikterak obtížné ji prostě přeskočit. Ondřej nechtěl ani aby v hlíně vznikla od vrat brázda, která by upozorňovala na to, že obydlí někdo aktivně užívá.

Na chatu narazil náhodou, když oblast před rokem prozkoumával. Když už se tehdy smiřoval s tím, že bude muset vstupní dveře vyrazit, usmálo se na něj štěstí. V jedné ze dvou kůlen totiž nalezl náhradní klíč. Původní majitel se zřejmě nebál sám sobě přiznat svou vlastní zapomnětlivost. A tehdy pochopil, na jak velký poklad narazil.

Pod dva přístřešky se dalo schovat kdeco včetně do cihlové zdi zabudovaného grilu, ale opravdové bohatství skýtala dvojice kůlen. V první, té nezamčené, ho uvítala pečlivě vyřádkovaná hranice nasekaného dřeva. U druhé musel vylomit visací zámek a ihned pochopil proč. Od běžných nástrojů tam narazil na vrtačky, motorovou pilu, elektrický přepravní vozík. Naftový alternátor se pak jevil skoro jako zázrak.

Uvnitř chalupy člověka uvítala nejdříve malinká chodba, z níž vedly troje dveře. Ty na pravé straně vedly do kamenitého chladného sklípku s dvěma policemi. Velmi rychle se z prostoru stala pomyslná spižírna. Druhé, přímo naproti vstupu, byly zamčené a nikdy je ani nezkoušel otevírat, protože zjistil, že se za ně dá dostat i oklikou. Třetí považoval za nejdůležitější, protože vedly do drobné kuchyně se sporákem, stolem se dvěma židlemi a jednou skříňkou s policí, v níž se blyštily talíře se sklenicemi a několika hrnci.

Na kuchyni se připojoval obývák. Proti velké, teď již bezcenné televizi, stála velká manželská postel. V knihovně u stěny si pak vždy dokázal něco na zabavení najít i on. Uprostřed obýváku stál krb s vysokým komínem, který chatu zahltil teplem ve velmi krátkém čase. Před ním se mohl kdykoliv usadit v jednom ze dvou robustních křesel. Dveře v pravém vzdálenějším rohu vedly na záchod se sprchou, které mu nevyužité jen připomínaly dobu, kdy nebyl problém dopřát si teplou sprchu každý den. V přízemí chaty se ale zdržoval málokdy.

Mnohem praktičtější mu přišlo podkroví, do kterého se dalo dostat po zvednutí výklopné části podlahy po schodech. Tam pak našel dvojici postelí s nočními stolky a jednu šatní skříň. I když měl stále klíč a dům zamykal, nadále ho neopouštěla obava o vlastní bezpečí. Noci tak trávil právě nahoře a bez výjimky se zavřeným příklopným vstupem do podkroví. Na tom ještě preventivně nechával i skleněnou vázu, aby ho její hlasité roztříštění při naklonění podlahy v nejhorším případě vzbudilo. S trochou štěstí by náhodný padající střep mohl vetřelce i zranit.

V podkroví z ramene sundal přehozenou pušku a opřel ji o zeď, pak ze zad stáhl i celý batoh a pomalu jeho obsah začal vyndávat ven. Mokrý spacák s karimatkou ihned hodil bokem, aby ho mohl nechat na slunci pořádně vyschnout. Tři stále zabalené obvazy položil vedle sebe.

Jeho lov na odpadlíky ho dovedl i do dvou zcela opuštěných vesnicí. Právě bývalé jednoty a vesnické samoobsluhy mnohdy nabízely neskutečné poklady. Ani tentokrát na jejich prozkoumání netratil. Ačkoliv více podnikavější jedinci by získání pěti konzerv s fazolemi a jednoho pytlíku rýže za velkou výhru neoznačili. Všechno odložil bokem, aby to mohl odnést do chladného sklepa. Dnes si za vydařenou zakázku chtěl dopřát víc než roky prošlé potraviny, které už dávno ztratily jakýkoliv náznak chuti. V kůlně s nástroji vylovil zpoza jedné police kovový skládací prut a tři rozdělené části sešrouboval dohromady. Pak vzal z police zavřenou zavařovací sklenici. Zatřásl s ní a zrnka uschlé kukuřice v ní začala neposedně poskakovat.

Chalupa z jedné strany stála u příkrého svahu. Nevýrazná vyšlapaná cesta z něj vedla k rybníku pod ním. Ondřej si již moc dobře pamatoval, které kameny jsou příliš vratké na to, aby na ně mohl došlápnout celou vahou. Když se jich ale lehce dotýkal špičkami měl co dělat, aby udržel rovnováhu. U břehu byla uvázaná malá plechová pramice. Uzel lana se nechal jednoduše povolit a lovec loďku vystrčil na vodu. Když do ní nastoupil, nepříjemně se zahoupala ze strany na stranu. Už jen zasadil pádla do žlábků po bocích plavidla. Několika rytmickými zátahy se dostal do prostředka jezera, na pletenku navázal háček a na ten napíchl kousek kukuřice. Pak už jen nahodil a bedlivě sledoval vodní hladinu, jestli se někde nezavlní pohybem.