Hvozd

Kapitola 4 - Jako lovná zvěř

Ondřeje probudila série rychlých výstřelů, neochotně zamžoural do tmy podkroví. Když se dalších pět vteřin nic nedělo, znovu oči zavřel. Skoro okamžitě zazněla další rána, tentokrát hlasitější. Tohle se mi nezdá, uvědomil si bez dalšího přemýšlení. S nespokojeným zabručením se svalil z postele a malátně se doplazil až k malému okénku v průčelí chaty. Opatrně do něj nahlédl, aby nehrozilo, že si jeho hlavy někdo všimne.

Do skleněné tabulky bubnovaly drobné kapky deště. Temnota noci mu nedovolila dohlédnout dál než na vlastní dvorek. Cokoliv bylo byť o dva nebo tři kroky dál, už neměl šanci zahlédnout. Pozorně hleděl směrem k silnici. Pochyboval o tom, že by střelec hledal jeho. O jeho úkrytu věděl jen Koler. A Ondřej nepředpokládal, že by pro něj poslal vládce podsvětí poslal svoje pohůnky se zbraněmi v rukou. Že by se o tom penicilinu přece jenom dozvěděl, zapochyboval.

Nejistota se ale rozplynula s dalším výstřelem. Na louce kolem příjezdové cesty se objevil zášleh a Ondřejovi se ani v nejmenším nezdálo, že by mířil proti jeho chatě. Ani tak se mu vzdálenost, ve které přestřelka probíhala, nelíbila. Rychle se otočil, aby sebral pušku opřenou o zeď. Přitom zavadil o stůl vedle postele a skoro shodil talíř s kapřími kostmi, které zbyly z jeho večeře. Konečně dlouhou hlaveň zbraně nahmatal a uchopil.

Ihned zamířil do přízemí svého obydlí. V kuchyni z opěradla židle sundal tmavě zelenou bundu a rychle ji na sebe navlékl. Okolím se rozlehl další výstřel. Ondřej sáhl do pravé kapsy, zda v ní má alespoň jednu krabičku nábojů. Měl. Jeho prsty po paměti zabloudily ke kohoutku zbraně a do komory natáhly ze zásobníku nábojnici. Odemkl a podobně jako kočka vyklouzl ven polootevřenými dveřmi, které za sebou tiše zaklapl. Venku byla mnohem větší zima než čekal a ačkoliv kapek deště bylo pomálu, až s protivnou rychlostí mu narážely do obličeje a odhalených rukou. Další výstřel.

Ondřej se schoval za roh kůlny se dřevem, od kterého měl výhled přímo do louky. Z níž zrovna zazněla série tišších výstřelů. Jedna puška a jedna pistole, poznal původce obou zvuků. Nadále však netušil, po čem to útočníci střílejí. Deštěm pronikl zvuk šustící trávy, kterou někdo procházel. Ondřej pomalu ukročil vzad a namířil pušku před sebe, kdyby se dotyčný pokusil obejít roh.

„Za těma stromama!" zakřičel mužský hlas. Plynule na něj navázala trojice výstřelů, které zakončil hlasitý výkřik. A pak tiché zaklení - kurva! Ondřejovi hlas zněl jako ženský a na okamžik váhavě sklonil pušku, aby ji okamžitě znovu zvedl.

„Máme jí!" zaradoval se další hrubý hlas. Žena začala sípat. Ondřej opatrně vykoukl. V temnotě na moment zahlédl shrbenou drobnou postavu, která se s nemalou námahou rozběhla. Bohužel pro ni přímo směrem k prudkému svahu, který vedl k rybníku pod chalupou.

„Už do prdele zastav, ty krávo!" zařval rozkaz znovu mužský hlas a vystřelil. Ondřej přesně viděl místo, kde se zablesklo a ihned na něj upřel svůj pohled. Žena znovu vykřikla. Tentokrát však opravdu bolestně a táhle jako raněné zvíře. Pak musela dle zvuku tvrdě dopadnout na zem někde přímo před Ondřejem. Zaznělo zaskřípání malých kamenů a pak ještě jedna dunivá rána. Ta Ondřejovi ale spíš zněla jako dopad dalšího balvanu.

„No vidíš!" zaradoval se jeden z mužských hlasů. „Pak že jí nechytíme."

„Pomoc," zašeptal jemný, unavený a prosebný hlas směrem k němu. Okem kmitl k místu, odkud hlásek přišel. Skoro pět vteřin mžoural do tmy, než v ní našel jeden bezvládný obrys.

Rukama se opírala o drobnou kamennou zídku necelé dva metry od něj. Její obličej k němu vzhlížel. Alespoň do doby, než se začala pomalu sesouvat k zemi. Na konci její trasy jí zpoza zídky vyčuhovala jen ruka a část hlavy. Kdo to do prdele je, položil si jednoduchou otázku. Po dlouhé době nevěděl, co udělat. Kdo by byl takový šílenec, aby někoho dalšího žádal o pomoc. Navíc naprostého cizince, na kterého náhodou narazila.

Proč vůbec přemýšlím o tom, že bych jí pomoct mohl, uvažoval, zatímco svíral pušku. Prostě si jí odtáhnou, tam jí možná ojedou a pak jí zastřelí, nebude to pro ní kratší utrpení než čekat v tomhle pekle na smrt? Možná jim zdrhne. Jak bych jí mohl pomoct? Jsem rád, že uživím sebe. Nemůžu zachránit každýho!

Pak mu na mysl vytanula bolestná pravda. Ale od Pádu jsem nezachránil nikoho..

„Prosím," zavzlykala žena. Její hlas teď ale ztratil na veškeré falešné dospělosti, kterou doteď slyšel. Ten tón znal. Pamatoval si ho z minulosti, kdy jezdil k machrujícím puberťákům v autech. Těm samým, kterým potom museli uříznout nohu. Proč to do hajzlu dělám?

„Táhněte odsud!" vykřikl Ondřej nakonec a naklonil se za roh. Oba muži ze sebe dostali krátké zmatené a překvapené pazvuky. A co nejrychleji zastavili, kvůli čemuž jeden vrazil do větve stromu, která se rozpohybovala. Ondřej tím směrem namířil a položil ukazovák na spoušť. „Zmizte! Tady je to pod Kolerovou ochranou!"

Chvíli ticha přerušoval jenom déšť a větve skřípající ve větru. Jako první promluvil jeden z mužů, kteří dívku naháněli: „Jak se do Hvoz.."

„Tak se z Hvozdu ozývá!" nenechal ho dokončit frázi, která sloužila jako heslo všem, nad kterými držel Koler ochrannou ruku. V okamžiku, kdy dotaz na něj ale padl, Ondřej věděl, že je v háji. Kurva, zaklel vztekle v duchu. Tihle chlapi patřili ke Kolerovu gangu.

„Noo," začal vysvětlovat ten druhý zhruba z místa, kam mířil. „V tom případě se nemáš čeho bát. Jsme tu pracovně, někde se ti tu zašila čubka, která ohrožuje tebe i tvojí chalupu! Pak hned zmizíme!"

„Viděl jsem jí!" odpověděl bez přemýšlení Ondřej. „Proběhla těsně před váma, bohužel pro ní ale ke srázu asi dvacet kroků po vaší levici! Podle zvuku, kterej jsem potom slyšel, z něj slítla. Nemáte co řešit, buď si zlomila vaz nebo má přelámanejch tolik kostí, že už nevstane." Ze tmy zaznělo pouze několik zašuškání, když se muži šeptem radili, co by měli udělat dál.

„Kdo vůbec si?" zeptal se jeden z nich.

Ondřej chvíli zaváhal, jak se představit. Nakonec se rozhodl pro použití své přezdívky, kterou mu dali Kolerovi přisluhovači a pod níž ho znala většina lidí v okolí: „Bílý had!" Oba muži nejistě zahučeli. Na čež navázali dalším šeptáním. V další chvíli udělali krok vpřed, až rozeznal jejich postavy. Vršek dlaně mu polila husina.

„Tak se hoši zastavíme, jestli nechcete v hlavě další díru!" varoval je. Jako na nacvičený povel hned zastavili. Ondřej rychle sklonil zbraň, aby si mohl rukávem otřít čelo, ze kterého mu do očí stékala voda. Stejně svižně na ně ale znovu zamířil. Oba zvedli ruce vzhůru, Ondřej si ale nebyl jistý, zda pustili zbraně na zem nebo je drželi ve vzduchu.

„Aspoň ten sráz zkontrolujeme!" naléhal dál jeden z nich.

„Dobře," souhlasil Ondřej, okamžitě začal ale plánovat svůj další krok. Ondřej předpokládal, že je nenapadne odejít, dokud ji nenajdou. Co ta holka udělala, že jí takhle moc chtěj, zeptal se sám sebe. Pokud jí pronásledovali z nějakého určitého důvodu, bude prvním, za kým Koler půjde, aby zjistil, kam dívka zmizela. Důsledky by na sebe nenechaly dlouho čekat a jemu se ani jeden z nich nelíbil.

Pušku sklonil a přeskočil zídku: „Dovedu vás tam." Obezřetně kormidloval své kroky tak, aby zůstal mezi nimi a zhroucenou dívkou. Muži spustili ruce zpět k tělům, a když se Ondřej přiblížil natolik, aby jim viděl do obličeje přikývli.

„Kudy?" zavrčel vyšší z nich. Ondřej natáhl pravou ruku a pobídl je k pohybu. Muži šli necelých pět kroků před ním. V dálce se zablesklo a krátce na to zaburácel hrom. Déšť začal zesilovat. Ačkoliv se jeden z lovců pokoušel zahájit rozhovor prázdnými tlachy o počasí, Ondřej ho ale ignoroval. Když se přiblížili k hranici svahu, upozornil je na to a začal vysvětlovat jak sejít dolů. Ani jeden z nich ale nevěděl, že je navigoval tou nejméně bezpečnou cestou.

Oba Kolerovi nohsledi kývli hlavami a začali slézat po příkrém svahu dolů. S nepřejícným pobavením sledoval jejich pomalé, neobratné pohyby při kterých jim při každém kroku podklouzávaly nohy. Než se mu ale ztratili z dohledu, namířil na vzdálenějšího z nich a stiskl spoušť. Bez čekání znovu natáhl kohoutek a přesunul mířidla na druhého muže, který se nestačil ani pořádně otočit. A nocí se roznesla druhá rána, kterou téměř dokonale přehlušil hrom.