BTS - LONG TIME NO SEE (CZ)

|| JEDNA ZE TŘÍ ||

Zdravím asi se ptáte, kdo jsem a proč tu jsem... chtěla bych Vám příběh, příběh, který změnil můj život i životy dalších lidí, které jsem ovlivnila, ale skočila bych úplně na začátek.
Jmenuji se y/n, moje matka byla švadlena a můj otec pracoval všude, kde mohl, uklízel odpadky, nebo krmil dobytek sousedům, byli velmi chudí... ale to je vše co o nich vím, protože jsem vyrůstala v cizí rodině, tedy v různých cizích rodinách, původně jsem byla sirotek a putovala jsem od jedné pěstounské rodiny až do mé sedmé rodiny, která byla už poslední... u všech jsem byla jenom pár měsíců, protože jsem byla zneužívaná k práci, nebo k vybíjení zlosti.
Ale jedna rodina mi zůstala v srdci... byly to dvě ženy, které nemohly mít dítě, ale milovaly děti, adoptovaly si nás tři... já, a mé dva nepokrevní bratry... zvláštní bylo to, že nám říkaly číslem, já byla trojka... ale pečovaly o nás, dokud jedna z nich nespáchala sebevraždu, odebrali nás od naší matky a rozdělili nás, od té doby jsme se už nikdy neviděli, ani jí.
Jen fotka mi zůstala na památku.

Když šel tak čas, zapomínala jsem... a bylo to tu 18. narozeniny!
Konečně svobodná, můžu si dělat co chci, jíst co chci, chodit kam chci, nikoho neposlouchat.
A bylo to, dveře se za mnou zavřeli a já zůstala stát na prázdné ulici před barákem svých pěstounů.
Kam jít? MĚSTO.
Vzala jsem si peníze, které jsem si ušetřila a koupila si lístek do Busan.
"O můj bože... doufám, že to nebude jak z toho hororu, vlak do Busan." zachechtla jsem si. Byla jsem neuvěřitelně šťastná.
Když jsem dorazila, prohlédla jsem si krásné město, vždycky jsem sem chtěla, ne žádný venkov, ale pořádně živé město.

Procházela jsem se ulicemi a koukala na velké budovy a na lidi, jak pospíchají do práce a z práce... "Páni... měla bych si asi taky najít práci..." řekla jsem si.
Ale nejdříve jídlo. Došla jsem si do bistra se najíst, po jídle jsem vstala od stolu a cestou na toaletu, jsem si všimla inzercí práce.
"Hmmm... servírka v nočním klubu Dagú." utrhla jsem si číslo.
Druhý den jsem si zavolala a přišla tam na pohovor.
Za denní světlo, tam nepouštěli lidi, otevírali až v deset večer, a plat nebyl špatný.
U dveří mi otevřel jeden velký nebojacný muž, který nijak nereagoval na moji přítomnost, pouze kývnul a otevřel dveře.
"Aaa... cukroušku, pojďte dál." zvolal muž v tmavém pokoji.
"Ehm... dobrý den, jsem tu kvůli pohovoru na práci servírky." pousmála jsem se a udělala pár kroků dopředu.
Muž vystoupil ze tmy, dvakrát jsi mě projel okem a kývnul.
"Sladká, bereme tě na týdenní zkoušku. Prosím následuj mě... a zlato, říkej mi pane Jeon."

Pokračování příště...🖤