Nemůžeš mi pomoct.

1.

Den 253.

Snídaně: 12 kalorií
Svačina: 0 kalorií
Oběd: 85 kalorií
Svačina: 5 kalorií
Večeře : 22 kalorií
Jídlo na víc: 0 kalorií

Dveře vedoucí do ordinace se se zavrzáním otevřely. Okamžitě se mi naskytl pohled na mě až moc známou sestřičku. Zdála se mi docela hezká. Na to, že byla korejka, měla vlasy odbarvené na blond a v uchu asi 5 dírek. Že je tlustá se říct nedalo, ale hubená také nebyla. Možná to ode mě zní sobecky, ale postava byla vždy to jediné, co mě na ostatních zajímalo.

,,Park Jimin ?"
,,Tady.."
,,Pojď prosím dál."

Nejsem v nemocnici. Jsem v centru pro lidi, co mají problémy s jídlem.
Jmenuji se Park Jimin. Je mi 25 let a podle záznamových papírů trpím anorexií.
Ano, byl to totální bullshit. Žádnou anorexii jsem neměl, viděl jsem to jen tak, že se mě moji příbuzní chtěli zbavit. Proto mě zavřeli sem.

,,Pojďte dál, pane Parku a posaďte se."

Nesnáším doktory. Tenhle chlapík nebyl přímo doktor. Byl to výživový poradce, ale psycholog, který měl ordinaci hned pod ním, rozhodně doktor byl a já doktory prostě nenávidím. Sestra odešla do vedlejší místnosti a já zůstal sám na pospas váze a výčitkám.

,,Tak jak se máme ? Jak se cítíte ? Kolik jste toho snědl? Přinesl jste mi dnešní záznam ?"
Jeho otázky byly otravné.

,,Záznam jsem přinesl."
Položil jsem mu na stůl papír, na kterém bylo napsáno, kolik kalorií jsem za den pozřel.
Už jen slovo kalorie mi dopřávalo klid. Věděl jsem, že kalorie jsou to jediné, co můžu mít pod kontrolou.

Doktor si povzdechl, papír založil mezi ostatní dokumenty a sjel mě jeho přísným pohledem.
,,Jimine, stoupněte si prosím na váhu. Sundejte si boty a...však už to znáte."

S nechutí jsem si začal rozvazovat tkaničky.
Vlezl jsem na váhu, do rukou vzal madla, která byla na váze ani nevím proč a čekal na znamení, že můžu slézt.

,,Můžete dolů."
Zase jsem se obul a posadil.
,,Pane Parku, už jste byl na snídani?"
,,Ne..nebyl."
Doktor si jen povzdechl, sundal si brýle a promnul kořen nosu.
,,Jimine, jste tu už skoro rok..a za ten rok jste přibral okolo 2 kil. To je opravdu málo."

Bylo mi ze sebe zle. Na téhle ,,dovolené" jsem přibral 2 kila, co bude dál ? Kolik přiberu ? 10 kilo ? 20?

,,Proč tu vlastně jste? Vaše rodina vás miluje, jste velmi inteligentní, ale vaše výsledky jsou strašné. Máte velmi závažný problém. Nechci vás strašit, ale pokud budete pokračovat..."

Nic jsem neříkal. Bylo mi to jedno.

,,Uděláme to takhle... Nebudu vám dávat přednášky, koneckonců, jsem tu dnes poslední den."
,,Poslední den?"
,,Ano..od zítra přijde můj synovec. Vše semnou bude konzultovat, ale osobně už tu nebudu."

Pouze jsem přikývl.
,, Vaše záznamy a diagnózu mu předám, ale pokud nebudete vy sám chtít, nikdo vám nepomůže."
,,Nebojte se o mě. Jsem v pořádku."
,,Ne, to nejste. Mátě velkou podváhu a nejen to."
,, Můžu už jít?" Jeho řeč jsem přerušil dřív, než bylo pozdě.

,,Ano..běžte."
,,Mějte se hezky."
,,Vy také. Běžte prosím na snídani, sestra vás tam odvede."
,,Trefím."
,,Ja vím, ale chci mít jistotu, že tam dojdete."
,, Tak nashledanou."
,, Nashledanou."

Bylo mi jedno, že už ho možná neuvidím. Hlavní teď bylo, že jsem stihl utéct dřív, než mě chytila sestra.

Mířil jsem si to rovnou na pokoj a byl rád, že se dnes můžu vyhnout snídani.
Ušetřím tím kalorie a za to jsem vážně rád.