Nemůžeš mi pomoct.

2.

Zrovna oznamovali večeři, když jsem ležel ve svém pokoji, který jsem sdílel společně s Gukinem. Kim Gukin byl 18 ti letý klučina, který se léčil ze záchvatového přejídání.

Chápal jsem ho a zároveň mu vůbec nerozuměl. Jak někdo může mít tak nepevnou vůli ? Přežrat se do bezvědomí? To je přeci naprosto nechutné. Nechci ho soudit, koneckonců záchvatovým přejídáním jsem si prošel také, ale nikdy ne v takovém extrému, abych upadl do bezvědomí. Maximálně jsem potom zvracel.

,,Ty, Mine?!"
,,Doktor říkal, že ještě tak 7 kilo a budu v pořádku. A naposledy jsem se přejedl před 8 měsíci. Vypadá to, že tu zkysneš sám."
Nic jsem na to neříkal. Pravda byla, že jsem tu nemluvil s nikým. Nikoho jsem k sobě nepotřeboval. Zrovna s Gukinem jsem si neměl co říct. Léčil se tu asi rok a půl a zhubnul nějakých 28 kilo. Ale mě to nezajímalo. Pořád jedl. Nechápal jsem, jak mohl hubnout i potom, co byl vždy první na snídaní a k obědu si chodil přidávat.
Možná by se nad sebou měl zamyslet.

Když večeři oznámily naše opatrovnice neboli sestry už po třetí, Gukin se hnal jako splašený pes po schodech a mě táhl s sebou.

,,Hej pust mě! Každý večer ti to budu opakovat ?!"
,,Nebuď na mě nasranej. Víš moc dobře, že na tebe mám dohlížet."

Přicházeli jsme k jídelně. Věděl jsem, že budu zase muset jíst. V naší společné kuchyni bylo jídla vždycky spousty. Připomínalo mi to můj intr na střední škole, kdy naše kuchařky vždy navařily něco navíc, protože nafoukaná korejská děcka byla vybíravá.

,,Co si dáš?"
,,Gukine, já nevím, přestaň mě otravovat."
S tácem v ruce jsem stál ve frontě a rozmýšlel, co za jídlo má nejméně kalorií.
Býval jsem nervózní. Vždycky když jsem měl jít na nějaké jídlo, dělalo se mi zle až jsem omdlíval. Ale časem jsem zjistil, že toho zas tolik sníst nemusím. Sestrám to bylo jedno a nikdo mě nekontrolovat. Možná proto, že jsem tu byl nejstarší a za svůj život jsem si zodpovídal sám.

Nandal jsem si 3 kostičky okurky, jeden plátek šunky a odešel si sednout. Čím méně si nandám, tím líp se mi to podaří schovat. K večeři bývala hlavně zelenina a s tou jsem zas takový problém neměl.

Sice jsem věděl, kolik kalorií a jaké množství mám mít k večeři, ale nikdo mě nehlídal, tak mi to mohlo být fuk.

Když se rozezvonil zvonek, všichni se začali zvedat. Měli jsme večerní sezení s psychologem a právě zvonek oznamoval, že je čas jít.
Tak jsem se také začal zvedat.
Snědl jsem tu okurku. A už z ní mi bylo těžko.
Vracel jsem zrovna tác na výdejní okno, když jsem ho uviděl.

Byl nepopsatelně krásný. Tmavé vlasy zastřihlé jako nějaký idol, postava téměř dokonalá. Svalnaté ruce, které byly vidět i přes huňatý pletený svetr a dlouhé hubené nohy.
Zajímalo by mě, kdo to je a co tu dělá. Nevypadal jako pacient a až moc nápadně flirtoval se všemi sestřičkami.
Zrovna když jsem se nedíval přímo na něj, se on podíval na mě. Viděl jsem to. Pak se na něco zeptal sestry a naše pohledy se střetly.

Vážně na mě právě mrkl jedním okem, než se vydal k východu ?!