Magical circle [CZ]

6.díl

Seděl jsem na posteli a mezi prsty žmoulal přikrývku. Asi hodinu už jsem nemohl znovu zamhouřit oči, ale to mě nijak netížilo. Spal jsem překvapivě dobře a beze snů, stejně jako posledních několik dní. Vlastně od doby, co jsem skončil v nemocnici a kluci mě hlídali jak malé dítě, se situace kolem vizí, hlasů a divokých snů uklidnila. Měl bych se cítit klidný, ale já se nemohl pořád zbavit obav. Pořád jsem si přehrával slova Emily a George. Liame, jsi výjimečný. Máš možnost skrz sny vejít do minulosti a najít událost, která vás do téhle situace dostala. Zběsile jsem zatřepal hlavou, abych neblednoucí vzpomínku vyhnal a raději se zvedl. Je na čase vstávat.

Došel jsem do kuchyně, kde jsem slyšel rachot. Sám pro sebe jsem se usmál a zakroutil hlavou.
„Od kdy se z tebe stalo ranní ptáče?“ zeptal jsem se se smíchem kudrnatého šílence, který si přivlastnil na posledních pár dní můj gauč. Evidentně neměl na práci nic jiného, než mi dělat chůvu.
„I tobě přeji krásné ráno.“ Usmál se na mě s jistou dávkou ironie v hlase předtím, než se vrátil k přehrabování většinou netknutého nádobí.
„Co hledáš?“ Usadil jsem se k barovému pultu s šálkem teplé kávy a kusem žvance.
„Sítko.“
„Na co?“
„Že by na bylinkový čaj?“ Cože? V překvapení nad jeho odpovědí jsem vyprskl lok kávy zpět do hrnku, až jsem se zakuckal.
„A od které doby piješ bylinkový čaj?“ nadzvedl jsem posměšně obočí. A pak, že já jsem magor. „Možná by ses měl jít taky nechat vyšetřit.“ Dodal jsem se smíchem.
„Od té doby, co máš tak nepohodlný gauč a jediné, co pomůže přeleženému krku, jsou právě bylinky.“ Prskl na mě, jako bych mohl za to, že dobrovolně spí na pohovce.
„No, mohl si spát v pokoji pro hosty anebo se jít vyspat domů.“ 
„Neboj, dneska už jsem tady spal naposledy, pokud se tedy necítíš ještě nějak chorý.“ Sedl si naproti mně a na tvářích mu pohrával pobavený úsměv.
„Haha, nikdy jsem se chorý necítil.“ Odsekl jsem a cítil mírnou dávkou popuzení.
„Jo, já vím. Promiň.“ Začal se bránit Harry dřív, než jsme se znovu mohli uchýlit k hádce, kterou jsme v posledních dnech vedli minimálně jedenkrát denně.

„A co to, že dneska si se rozhodl zalézt do vlastní postele?“ zeptal jsem se po chvíli ticha. Osobně jsem byl nad míru zvědavý, co jednoho z mých bratrů nakonec přimělo opustit tak dokonalé útočiště jakým byl právě můj domov.
„Potřebuji si něco zařídit a pak mám sraz s Mish.“ Zahuhlal s plnou pusou, div mu všechno jídlo nevypadlo.
„To už se konečně vrátila do Londýna?“ nadzvedl jsem obočí a on jen přikývl.
„Neříkej, že jsi nervózní.“ Zasmál jsem se, když jsem si uvědomil, že svou odpověď nehodlá dál rozvádět.
„Nejsem.“ Ohradil se až příliš horlivě. Usmál jsem se a sám pro sebe si zakýval hlavou. Je mi jasné, že mu jeho hrdost nedovolí přiznat barvu.

„Tak fajn.“ Odsekl nabručeně po několika minutách ticha.
„Dlouho jsme se neviděli. Hlavně od té hádky a jejího následného odjezdu.“ Zašeptal tiše a nepřítomně si hrál se lžičkou.
„To bude v pohodě, uvidíš.“ Poplácal jsem jej povzbudivě po rameni a usmál se na něj. Věřil jsem, že si spolu promluví a večer se oba budou usmívat jako sluníčka. Tak to bylo po každé jejich hádce, i když ta, kterou absolvovali před pár týdny, předčila předchozí. Osobně jsem do toho moc neviděl, ale jejich vztah trpěl kvůli velké vzdálenosti. Oba měli svou vlastní práci a čas na toho druhého hledali jen stěží.
„Nejsem si jistý. Chtěla se sejít kvůli něčemu k prodiskutování. Měla určitě dost času k přemýšlení tam u nich v klidu a teď se prostě rozhodla, že to nemá smysl.“ Frustrovaně si prohrábl vlasy a zvedl ke mně pohled žádající o radu.
„Tak to si nemyslím. Hlavně si nevymýšlej nesmyslné scénáře.“ Zvedl jsem se od stolu, obsah hrnku vylil a nádobí naskládal do myčky. Bral jsem to jako uzavřenou záležitost. Nechtěl jsem, aby se dál pitval ve svých myšlenkách a akorát se zbytek dne deptal.