Love Alarm 2

druhá kapitola

Uchopím kliku těžkých dveří a ocitnu se na prázdném parkovišti. Kouknu se na hodinky a zjistím, že mi za 20 minut přijede spoj, a tak se rozhodnu strávit tu chvilku procházkou podél říčky. Snažím se na nic nemyslet, ale vůbec se mi to nedaří. Jen doufám, že jsou všichni v pořádku. Cestou zpět si v hlavě tvořím seznam věcí, které už jednou provždy vyřeším.

Zaklapnu deník a nastoupím do autobusu. Položím si kabelku na stehna a začnu zhluboka ventilovat přítomný vzduch. Po chvilce nechám své víčka spadnout a s hlavou opřenou o okno usnu. Pluji mezi dopravními prostředky, přes domy deroucí se k mrakům až po hrbolatý asfaltem pokrytý povrch země na konečnou zastávku Domov.

Poděkovala jsem a přeběhla přes nevyzpytatelnou silnici až na chodník k panelovému domu. Otočila jsem klíčkem a vešla do změti dveří a schodů. Vyšla ji a vstoupila do voňavého bydlení, kde na mě čekala už zabalená v oranžové dece spící sestřenice.

Téhož odpoledne jsem si uvařila čaj a jen pozorovala západ grepu za závěsy zahaleného okna. Měla jsem být představena jako ilustrátorka negativního dopadu cinkajícího světa na dění kolem nás a zároveň ve mě zářila naděje, že by mi mohl tvůrce odstranit můj štít, který mě tak dlouho trápí, a který jen on může prolomit. Oblohu zdobily červánky, které jako ovečky přeskakovaly usmívající se slunce.

Po teplém nápoji jsem ulehla do nebes a propadla své fantazii. Znovu se mi zdá ten sen. Sen, který s se mnou táhne jako plášť.

Stojím u přechodu pro chodce a čekám, až se rozsvítí zelenkavý panáček. Na obloze se na nás ze shora dívá srdce z mráčků. Symbol na semaforu se změní a já vyjdu pravou nohou mezi dav lidí. Nacházím se asi uprostřed cesty na zebrovaném úseku, když v tom spatřím Sun-Oha a jakoby se zastavil čas. Moment přeruší příbíhající Hye-yeong, který se mu pověsí okolo ramen s úsměvem od ucha k uchu. Sleduji je s překvapeným výrazem ve tváři. Je zvláštní je vidět spolu, protože byli dlouhou dobu rozděleni hádkou. Dvojice si mě nevšimla, ani okem nezavadila. Doběhla jsem ten kousek k okraji chodníku a podívala se směrem ke klukům. Pozorovala jsem, jak si ke Sun-Ohovi kráčí jeho princezna.

Každou noc se mi zdá stejný příběh, ale pokaždé s plnějším obrazem. Jako například, že můj bývalý svou dívku nemiluje, i když by mu dala celý svět, umačkala ho v objetí a zalepila všechny rány, které by od života dostal. Poznali se na meetingu s vlivnými, kde je povinné splňovat jednu zajímavou podmínku. U vstupu musíte ukázat, že po vás lidi doslova hltají pomocí aplikace Love Alarm. Potvrdíte závistihodné číslo a vstup je vám automaticky povolen. Trochu mě mrzí, že chodí s jinou. Přece jen, spoustu našich vzpomínek bylo krásných. Náš vztah jsem, ale změnila já. Dostala jsem strach a opustila ho bez jediného vysvětlení. Tehdy jsem se bála vyvěrajících citů, které pro mě začali najednou hrát obrovskou cenu a začaly mě dusit jako kouř od plameny šlehajícího ohně v krychli bez oken, myslela jsem jen na sebe a věřila, že dělám i přes velkou bolest dobrou věc. Měli jsme si promluvit. Byla to chyba, která ovlivnila vše a teď už nejde vzít zpět. Každý jsme teď naprosto jiní, změnili jsme se a nejen my, vše prošlo změnou, jako listí na podzim.

„Crrrrrrrrrrrr" Probudí mě ranní budík a já se ospale kouknu na tikající ručičku na ciferníku. „10:40!" Cítím se, jako by na mne někdo vylil kýbl ledové vody. Na nic nečekám a začnu se oblékat do šatů na dnešní pohovor. „Sakra, sakra, sa-!" Tehdy spatřím svoji sestřenici, jak mně pozoruje z pootevřených dveří. „Jejda, to mě mrzí." řekne falešným tónem a vysměje se mi.
Neodpovím ji a radši utíkám pro své papíry.

Snídani budu muset dneska vynechat.

Povzdychnu si, popadnu papíry a vyběhnu směr metro. Metro stihnu tak, tak a naštěstí tam na moji osobu zbyde ještě jedna skulinka na stání.