Naše Cesta [TodoDeku]✓

•11•

Minule jste četly
K mé celé se pomalým tempem blížily až moc pravidelné kroky.
--------------------------------------------------------
„Mi-Midoriyo?" vykoktal jsem ze sebe, když jsem uviděl zeleno vlasého kluka, odemykat klíčem celu.

„Todoroki díky bohu" řekl, když se dveře cely otevřely.

Hned mi skočil do náruče, a pevně mě sevřel v objetí.

Během toho mi do ruky z neznámého důvodu dál dýku.

„Díky bohu" zašeptal, a já z jeho hlasu poznal, že začal brečet.

„Jsem tak rád, že ti nic není" vzlykl, a více zabořil svoji hlavu do mé hrudě.

„Myslel jsem, že tě taky zajali" vypadlo ze mě, a v mých očích se zalesklo.

„Zajali, ale zapomněli si hlídat větrací šachty."

„Midoriya ve větrací šachtě jo?" zasmál jsem se se slzami v očích.

„Blbečku" řekl, a odtáhl se.

„Teď se odsud musíme dostat" zvážněl, a začal se rozhlížet kolem sebe.

„Máš nějaký nápad?" zeptal jsem se ho.

„Když mě zavřeli, všimnul jsem si, že tu nejsou žádná okna až na jedno.

„Kde?"

„Viděl jsem ho těsně před tím než mě zavřeli, takže by mělo být někde v druhém podlaží" vysvětlil mi, a on hned na to vyšel z cely, a porozhlédl se.

Najednou se mu kolem krku objevil nůž, a já sebou vyděšeně škubnul.

„Ale ale podívejme se kdo sem přišel" ozval se chraplavý mužský hlas.

„Kdo jsi zač?" řekl Midoriya, a lehce pootočil hlavou.

Chtěl jsem se k nim rozeběhnout, ale v tom mi zabránil onen muž.

„Ještě jeden krok, a podřežu mu krk" řekl, a já nasucho polkl.

Všechno je to moje vina.

Kdybych se nenechal chytit nic z toho by se nestalo.

Zůstal jsem stát na místě, přesně tak jak chtěl.

„Máš docela hezkou tvářičku kluku" řekl úchylným tónem.

„Opovaž se ho jen dotknout!" zařval jsem na něj.

„Někdo se nám to tu zlobí" řekl provokativně, a prstem mu přejel po rtech.

Chtěl jsem se pohnout, ale nemohl jsem.

Stále měl nůž moc blízko Midoriyova krku.

Najednou svoji ruku začal směřovat k okraji jeho trička.

Rukou mu zajel pod tričko, a to už jsem se neudržel.

Dýku, kterou jsem prvně svíral za zády, teď mířila na jeho hlavu.

Bylo mi jasné, že snihne uhnout, ale bude u toho muset Midoriyu pustit.

Udělal přesně to co jsem předpokládal.

Rozeběhl jsem se k Midoriyovi, a popadl ho za ruku.

Rozeběhl jsem se s ním neznámo kam, hlavně co nejdále od toho chlapa.

Po cestě si jednou rukou upravil tričko, a se sklopenou hlavou běžel těsně za mnou.

Všiml jsem si v rohu místnosti velkého sudu.

„Tudy" zašeptal jsem, a on mě následoval.

Otevřel jsem sud, a všimnul si, že je v něm nějaká tekutina.

Nemáme jinou možnost.

Midoriya chápavě přikývl, a začal lézt dovnitř.

Pak jsem to samé udělal i já.

Sedl jsem si vedle něj.

Rychle jsem zavřel sud, a my se tak ocitli v úplně tmě.

„Todoroki?" zašeptal.

„Co?"

„To je víno s ledem?" zeptal se, a ukázal na tekutinu, ve které jsme byli do půlky těla namočení.

„Asi jo" přikývl jsem.

„Jak dlouho se tu podle tebe budeme muset schovávat?' zeptal se potichu.

„Nemám nejmenší ponětí."

Po chvíli v sudu začalo být docela chadno.

Voda, i v zduch byli nepříjemně studené.

„Midoriyo pojď blíž ke mně" řekl jsem mu, když jsem si všimnul, že se začal lehce třást.

Nic nenamítal.

Sedl si mezi mé nohy, a já ho zezadu objal.

Doufám, že tu nebudeme muset být dlouho pomyslel jsem si, a přitáhl si Midoriyu ještě blíž k sobě.

„Todoroki tobě je taky zima?" zeptal se po chvílí.

„Jo" odpověděl jsem tiše, a opřel si svoji hlavu o tu jeho.

„Omlovám se za to předtím" vypadlo ze mě.

„Neomlouvej se, to je v pohodě" řekl s lehkým úsměvem na tváři.

„Odkud to máš?" zeptal jsem se ho, a začal si prohlížet jeho ruku, na které byly odřeniny.

„Od nikud" řekl rychle.

„Midoriyo."

„Vážně to nic není" zamumlal, zatímco já prstem přejížděl po odřeninách.

Prstem jsem přejel po ráně, kolem které byla zaschlá krev.

Mírně sebou cukl, a přivřel víčka k sobě.

„Nic to není jo?"

„Co se stalo?" zeptal jsem se s vážným výrazem.

Zhluboka se nadechl, a začal mluvit.

Moc děkuju za 800+ přečtení, a 170+ hlasování 😳❤️.

Zatím bye 🇵🇱❤️🥦.