The Reason Why

1. Kapitola

어펀일이 당신의 겨획대로 되지읺는다고 해서 그일이 쓸데없는 일은 아니다.

Jen proto, že jsi něco neplánoval, neznamená to, že je to k ničemu.

Východ slunce a jeho sluneční paprsky mi svítily do obličeje, což mě donutilo se otočit k němu zády a zjistit kolik je hodin. Hodinové ručičky ukazovaly přesně osm hodin pryč. Tohle byl ten přesný čas, kdy jsem se musela pomalu dostat z postele a začít se připravovat do práce a pokusit se v ní být co nejdřív, protože tu bylo to nejméně oblíbené pondělí, které přímo zářilo horou papírů na mém stole, které budu muset zpracovat do druhého dne.

Posadila jsem se na okraj postele a své nohy ponořila do huňatého koberce, který byl po celé mé ložnici. Pomalým krokem jsem se dostala k šatní skříni, kterou jsem jako vždy otevřela dokořán a přemýšlela o tom co si vezmu na sebe.

Pokaždé jsem si do práce musela vzít něco slušného, něco co vypovídá o mé osobnosti, co doslova říká: "Tak tohle jsem já Yoon Bo-mi, korejská novinářka,". Vzhledem, krásnému počasí, které venku bylo jsem si vybrala lehce narůžovělé šaty. To vše jsem doplnila zářivými doplňky. Teď už jen zbývalo se jen nalíčit a vyrazit do práce.

Po víc jak půlhodině jsem konečně opustila svůj byt a vyrazila do města, kde byla jedna z mých oblíbených kaváren, kde už na mě čekala káva, kterou jsem si pokaždé přebrala, zaplatila a spěchala do práce. Nemusela jsem už stát dlouhou řadu, která byla mnohdy až k vchodovým dveřím. Tohle všechno bylo jako sen, který se mi jako malé zdál. Ale teď můžu s klidem říct, že to už není pouhý sen, ale realita. Opravdu jsem se stala novinářkou? Ano, stala. A opravdu na mě každé ráno čeká káva, kterou mi předají s úsměvem a popřejí hezký den v práci? Ano a ještě jednou ano. Teď už můžou být na mě rodiče jedině pyšní. I když si přáli, abych zůstala doma a starala se o domácnost nebo dělala úplně něco jiného než novinařinu, která je stresující a občas dlouhé ponocování není zrovna pro náš organismus to nejlepší.

Když jsem vyšla s kavárny a podívala jsem se před sebe, uviděla jsem kousek prosklené budovy, ve které se nacházela má práce. S úsměvem jsem si o šněrovala po ulici usmívala se na kolemjdoucí a každým krokem jsem měla blíž a blíž k vysoké, prosklené budově.

Konečně jsem k ní došla. Stála jsem před hlavním vchodem a pokaždé jsem měla takový ten pocit, jako bych jsem šla poprvé a zrovna dnešní den byl můj první. Pokaždé jsem se tak cítila a možná se tak občas i chovala a to i přesto, že zde pracuji už rok a půl.

Prošla jsem prosklenými dveřmi a dostala jsem se na recepci, kde mi recepční hlásila, že mě v kanceláři čeká návštěva. Koukla jsem se na hodinky, které ukazovaly necelých deset minut po deváté a mě napadala jedna jediná otázka: "Kdo mě v tuhle ranní hodinu čeká v mé kanceláři, když náš šéf chodí do práce až po jedenácté a ostatní pracovníci mají při pondělku tolik práce, že na nějaké vysedávání vůbec nemají čas?" Jedině, že by to byl někdo z venčí a potřeboval by něco vyjednat. Ale dost bylo toho přemýšlení. Musím se zkrátka nechat překvapit. Cestou ke své kanceláři, jsem potkala svou spolupracovnici a taky kamarádku Jung Eun-Ji, která mi předala papíry pro zpracování. S plnou náručí papírů jsem v ruce udržela tak tak svůj kelímek s kávou, byla jsem moc ráda když jsem došla do své kanceláře a mohla všechny tyto věci odložit na stůl.

"Yoon Bo-mi, to ani nepozdravíš svého nejlepšího přítele, dovoluji si říct skoro bratra?" zasmál se škodolibě D.O, ten který mě čekal v mé kanceláři a dovolil si přijít jako návštěvník.