Právě jsem se probudila... Ano, stále jsem v nemocnici.. Liam nikde, nikdo nikde... Hledám zvonek na sestru, ale nemůžu ho najít.. Chce se mi z toho brečet, ani si to neuvědomuji a začínají se mi opět plnit oči slzamy..
Po chvíly, už brečím.. Ani nevím jak dlouho brečím... Jenom tam sedím v postely a brečím..
Nevšimla jsem si, že přišel Boo a Hazz..Zjistila jsem to, až když mi Boo stírál slzy.. Nejdřív jsem se lekla, ale když jsem viděla, že to jsou oni začala jsem plakat víc.
H:Neplač. Všechno bude dobré.
Já se zmohla jen na hlasitý nářek..
Boo si mě přitáhl do objetí..
Já přes nářek byla schopná říct jenom pár slov.
D:Kde je Liam?
Já dál brečela, ale Boo mě nepřestal objímát. A já přestávala plakát.
H:Notak zlatíčko, neplakej.
Přestala jsem plakat.
Ale začala jsem znovu hlasitěji klást tu samou otázku.
D:Kde je Liam? Proč mi nikdo neodpovídá. Jednoduchá otázka.
H:No otázka je to jednoduchá, ale odpověď je horší.
D:Kde je? Co se děje? Opět pláč.
H:Nebreč, Liama včera večer někdo přepadl. Chtěly po něm peníze, mobil. Liam se s nimi popral, ale sám dostal dost zabrat. Místo toho, aby šel k doktorovi hned, běžel domů za tebou...
Harry se chvíly odmlčel.
B:No a doma jste se potkaly spolu. Liam si tě odnesl do koupelny, že si spolu dáte vanu, ale ty jsi mu tam zkolabovala a hodně se uhodila o hranu vany do hlavy.
H:Liam začal panikařit, zavolal mi, aby jsme přijely, že ty si omdlela. A on že není schopný řídit. Tak jsme přijely naložily jsme tě k tobě do auta, já řídil, Liam byl semnou ve předu, celý od krve, ruce se mu klepaly a plakal. Vzadu seděl Boo a ty jsi ležela na něm.
Já jsem jenom brečela, nebyla schopná cokoliv říct. Boo mě držel a hladil po zádech.
D:Takže co s ním je? Je doma, nebo?
H:Je tady v nemocnici, leží na Jipce.
Je po operaci, měl vnitřní krvácení.
D:Cože? Chci ihned za ním. Kluci vezměte mě zaním. Prosím, musím k němu.
H:Dojdu se domluvit s doktorem.
Boo počkej tu sní, prosím.
Harry odešel a my jsme zůstaly v pokoji. Boo mě hladil po zádech, měl v očích slzy. Viděla jsem na něm, že ho něco trápí. Že by mi chtěl něco říct, ale neví jak to říct.Tak jsem se odhodlala já.
D:Boo, víš že mi můžeš říct všechno.
Co se děje, vidím že tě něco trápí.
B:No víš.. Koktal.
B:Danny, jak si se uhodila do hlavy, tak si utrpěla otřes mozku. Hazz nechtěl abych ti to říkal, víš byla si v bezvědomí. Říkal, že pro tebe bude rána slyšet, že je Liam na Jipce a do toho ti říct tohle.
D:To nevadí, že si mi to řekl, jsem ráda, že na mě takhle myslíte. A víš aspoň co semnou je?Jak to bude?
B:To bohužel nevím. To ví Harry....On ti to řekne, jenom to nebude hned.
D:Dobře, děkuju si zlatíčko.
Objala jsem ho pevně a dala mu pusu na tvář. Boo se usmál a pohladil mě po tváři, otřel mi zbytky slz. Já se rozhlédla po místnosti, hledající wc. Boo jako by to věděl a z podpostele vytáhl takovou mísu. Podává mi jí se slovy:Tady máš tvůj záchod.. S úsměvem nevyného kluka mi ji dává.
D:Díky, ale zvladnnu si dojít na wc.
B:Zlatí to nezvládneš, ja ti pomůžu na mísu.
D:Ne to zvládnu.
Zvedla jsem se na rukou, že přehodím nohy přes okraj postele, ale nešlo to.
Boo na mě koukal, pak mi strčil mísu pod zadek, pomohl mi stáhnout kalhotky a vykasat nemocniční košily.
Pak se otočil a já se vyčůrala.Klepla jsem mu na rameno, on mi vytáhl mísu položil ji na zem. Pomohl mi obléct kalhotky a košily. Opět mě přikryl a mísu odnesl do koupelny a asi ji umyl. Když se vrátil zpět a sedl si ke mě na postel, pak do pokoje vešel Harry. Před sebou vezl invalidní vozík.
H:Tak za ním můžeš, ale jen na hodinu. A na vozíku.
D:Proč na vozíku?
H:No protože po tom tvém včerejší pádu ti neslouží nožičky. Louis ti pomůže na vozík a vezme tě za ním. Já musím odejít. Mám nějaké vyřizování. Ale tak za hodinu budu zpět.
Drž se.
Došel ke mě objal mě dal mi pusu na čelo a Louisovi na pusu a odešel.
Louis mi pomohl na vozík a vyrazily jsme za Liamem. Projely jsme snad celou nemocnici, než jsme se dostaly na jednotku intenzivní péče.
Louis hledal číslo pokoje a já si v hlavě přehrávala různé scénáře. Louis zastavil před pokojem číslo 13.Vjely jsme do takové předsíně, kde nás sestra oblékla do plášťů a my mohli za ním. Vjely jsme do pokoje. Já jenom zírala s ústy dokořán. Liam byl připojen na spoustu hadiček. Louis se oklepal dřív a dovezl mě k postely. Chtěla jsme se zvednout a posadit se k němu na postel, ale nešlo mi se postavit. Louis to viděl a beze slova mě vzal do náručí a posadil k Liamovi na postel. Já ho chytla za ruku a pohladila po vlasech. Louis odstavil vozík a sedl si na připravené křeslo. Já začala opět brečet, vypadal jako mrtví. Chtělo se mi křičet, hrozně se mi chtělo křičet, ale nešlo to. Jenom jsme seděly a koukaly na Liama, no spíš na to co tu leželo před námi.
D:To není můj Liam, to co tu leží není on. Fňukla jsem si.
L:Je to on, chápu že pohled na něj není moc hezký, ale je to on. On je velký bojovník.. A ty taky.. Dáte se do kupy a budete mít krásnou svatbu, děti. Uvidíš.
D:Já vím, ale bolí mě to ho takhle vidět. Všechno to je jenom kvůli mě.
Měl jít do nemocnice hned.. Proč se proboha vracel zamnou domů.
L:Protože tě miluje a nechtěl ti přidělávat starosti.Jsi nemocná, těhotná a on nechtěl, aby si se nervovala a strachovala o něj.
D:Já vím, ale... Nemohla jsem se na další slova.. Nevěděla jsem co říct..
Zase jsme seděli potichu. Já si lehla k Liamovi a za chvíly už jsem spala.
Vzbudila mě sestra v pokoji.
Sestra: Slečno Párkrová, vzbuďte se, musíme vás odvést na chemoterapii.
Danny:Ano sestro, jsem vzhůru.
