Tréninkový plán

Kapitola druhá

Byla jsem už skoro u obchodu, když jsem si uvědomila, že nemám klíče a když nemám klíče, nikdo neodemkne. Otočila jsem se na podrážce – podpatky nenosím – a vyrazila do bytu mého bratra, kde jsem klíče od knihkupectví měla naposledy. Musela jsem je tam zapomenout, když jsem je tam včera po práci vyzvedávala a společně jsme pak jeli na bowling.

Zaklepala jsem na dveře a chvíli nikdo neotevíral. Začala jsem botou kreslit kroužky na podlahu, když se dveře bytu konečně otevřely a v nich stála...

„Týno?" nemohla jsem uvěřit, že to skutečně ona. Když jsme se o tom před týdnem s Martinem bavili, myslela jsem, že si ze Sama jen utahuje.

„Ahoj Zorko! Co potřebuješ? Zrovna mám s tvým bratrem něco... ehm... rozdělané..." řekne a mě okamžitě zalije pocit studu, že je tu ruším při něčem takovém.

„Moc se vám omlouvám. Včera jsem tu zapomněla klíče a bez nich se nedostanu do práce, už jsem měla otevírat," přiznám a protáhnu se kolem ní dveřmi dovnitř. Doběhnu ke kastlíku s klíči kam je Sam pravděpodobně uklidil a protahuji se zase zpět.

„Nerada jsem vás rušila... užijte si to," mrknu na ni „Jo a doufám, že mi to v blízké době vysvětlíš T!" Nasadím káravý pohled a odcházím ke schodišti.

„Přijdu za tebou do knihkupectví," mrkne nazpět a zamává na rozloučenou.

Zamávám zpět a běžím k obchodu, aby to zpoždění nebylo tak drastické. Měla jsem otevírat už před pěti minutami. Jestli to uvidí šéf, bude po mě. Toho staříka, který mě zaměstnával, jsem měla celkem ráda, ale byl tak neskutečně protivný a neschopný cokoli řešit. Se vším měl problém a i za úplnou kravinu mi nadával. I když jste slušní, vždy se najde nějaký blbec, který s vámi bude mít problém.

Najdu správný klíč, odemknu a běžím na své místo za pultem. Vytáhnu z tašky knihu a začnu číst, než přijdou zákazníci.

Po pár hodinách obsluhování, obědové pauze a několika obsloužených zákaznících, kdy mi zbývají už jen tři hodiny do zavíračky, se ve dveřích objeví Týna s čokoládou a chipsy v ruce a vchází dovnitř.

„No konečně! Už jsem myslela, že nepřijdeš!" pokárala jsem svou nejlepší kamarádku. Ona jen pozvedla ruce, ve kterých svírala ty dobroty a tím bylo všechno odpuštěno.

„Promiň," cukne koutkem a usadí se na židli vedle mě. Otevře balíček chipsů a položí ho na menší stolek mezi židlemi. Když už tu mám trávit každý den celý den, alespoň jsem si to tu trochu zpříjemnila.

„Takže...?" natočila jsem se směrem k ní a při té příležitosti jsem si uzmula i pár chipsů.

„No... Jak jen to říct... Ani nevím, co jsme. Prostě jsme spolu... spali a... asi se... teda myslím... navzájem přitahujeme," souká ze sebe postupně.

„Takže se ti líbí?"

„Nevím jestli líbí... Ale jistá přitažlivost tam je."

Jak znám mého bratra, muselo to být oboustranné. Nikdy by si nic s nikým jen tak nezačal, aniž by k němu něco cítil. Nebyl jako ti debílci, kterým jde jen o jedno...

„Musím si odskočit," ozvala se po chvílí obsluhování a drbání v mezičase Kristýna, která v průběhu této hodiny vypila téměř celou minerálku, kterou jsem tu měla schovanou na horší časy. Odebrala se tedy do místnosti kousek od pultu.

Zase jsem zabořila nos do knížky, když v tom se ozvalo cinkání zvonečku, což znamenalo jediné. Do obchodu vchází nový zákazník. A jím nebyl nikdo jiný než...