Jeho Dcera

2. Kapitola

Pohled Týny:

Už to bude měsíc co jsem se konečně dostala z dětského domova. Přišlo mi divné, když za mnou a mou sestrou do pokoje přišla vychovatelka s tím, že si nás chce někdo adoptovat. Moje sestra Sylva měla už tenhle rok v zimě opustit děcák a já o rok později.

Ještě k tomu jsme se měli stěhovat docela daleko až někam do Slunečný, což je nějaká malá vesnička blízko Prahy, kam taky přestupujeme na osmiletý gympl. Na život před děcákem nerada vzpomínám a nejraději bych ho vymazala z paměti, ale to bohužel nejde. Ani neznám důvod proč nás vlastně náš biologický otec do toho děcáku dal, ale bylo to chvilku po TÉ události.

Oproti tomu můj táta, který je jím zatím měsíc je úplně jiný. Je milý a starostlivý a já mu moc ráda pomáhám se vším na farmě. Jednou to tady se Sylvou zdědíme, tak chci vše umět. Sylva je zase pravý opak, pořád si jen stěžuje, že žije mimo civilizaci a nejraději by prodala farmu a odstěhovala se do Prahy, což také chce udělat hned potom co jí bude osmnáct. Narozeniny má ale až na konci prosince, tak si ještě nějakou chvíli počká.

Dneska je první školní den a já jsem právě na cestě do školy. Protože odtud jezdí ráno jen jeden autobus, tak jsme si musely přivstat. Na autobusové zastávce jsem potkala mojí novou kamarádku Julču, která chodí do stejné třídy jako já, tak aspoň už tam někoho budu znát. Sylva se hned skamarádila s jejím bratrem Štěpánem, protože on chtěl taky ze Slunečné odejít hned jak to půjde.

Měla jsem z něho takový divný pocit. Nevím proč, ale něco mi na něm prostě nesedlo. Nechala jsem to ale být a celou cestu, což byla cca jedna hodina, jsem se bavila s Julčou. Neměla jsem ráda takový ty otázky typu “odkud jsi” a Julča to naštěstí respektovala. Povídali jsme si, jako bysme se znali celý život. Takovou kamarádku jsem nikdy neměla a byla jsem za ní neskutečně vděčná. Dostala jsem novou šanci na skutečný život a hodlala jsem ji pořádně využít. Ne jako Sylva, která házela zamračené pohledy na všechny v buse.

Poté, co jsme dojeli do Prahy, jsme se s Julčou rozdělily. Ona si šla koupit něco na zub a já jsem šla rovnou do školy. Měla jsem tam dneska být o hodinu dříve kvůli nějakému papírování kvůli nástupu do školy na což jsem se vůbec netěšila.

Po úspěšném dokončení našeho zápisu do školy nám ředitelka řekla, kudy se dostaneme do tříd. To jako nepůjde s námi? Ne že bych to chtěla, ale problém byl v mé orientaci ve větších budovách. Po pár zatáčkách jsem si byla jistá jen jedinou věcí a tou byla, že nemám tušení, kde to jsem, kudy jsem se sem dostala a kudy mám jít dál. No a protože jsem nevěděla kudy jít zpátky do ředitelny, tak jsem se nemohla optat znovu na cestu.

V tom jsem ale před sebou uviděla známou tvář. Že by se nade mnou můj anděl strážný znovu slitoval? Teď budu věřit snad všemu. Jen když se dostanu včas do třídy. Nemám ráda, když přijdu pozdě, všichni na mě pak civí a já si připadám, jak pod drobnohledem.

„Bože Julčo! Jsi to ty?” zavolala jsem na rychle mizící postavu a ta se v tu ránu otočila. „Týnuš?” podivila se a spěchala ke mně, „holka co tady ještě děláš? Vždyť za pět minut zvoní?” Poté jí asi došlo, že je v úplně stejné situaci jako já a tak po chvilince dodala. „Já jen, že odsud je to rychlým krokem tak osm minut, takže jestli chceš být ve třídě včas, tak budeme muset běžet a to hned.“ A na důkaz svých slov se sama rozeběhla.

Teďka jsem byla docela naštvaná na ředitelku, že mě takhle zdržela, protože jedna z mála věcí, které jsem přímo nenáviděla, byl právě běh. Ale zase musím přiznat, že kdybych na tohle místo došla jen o pár minut dříve, tak nenarazím na Julču a školou bych bloudila Bůh ví jak dlouho. A v tuto hodinu už buď všichni byli ve třídě nebo rychle dobíhali a určitě by si nevšimli ztracené holky.

Když jsme došly ke třídě, teda vlastně doběhly, měly jsme ještě tak půl minuty před zvoněním, tak jsem gestem ruky Julče naznačila, že se potřebuju vydejchat. O chvíli později jsme už vstoupili do třídy. Naštěstí ještě nezvonilo a tak si nás nikdo nevšímal. Všichni se bavili buď v lavicích, nebo seděli vzadu na zemi v hloučcích.

Naše třídní už tady byla a gestem ruky si mě přivolala. Já jsem Julče řekla, že za ní hned přijdu a vydala se směrem k učitelce. Julča si sedla do druhé lavice u okna a na židli vedle dala batoh, aby ji nikdo nezasedl, ale podle mě už ani nikdo nepřijde, protože už mělo za chvíli zvonit.

„Vy budete určitě Kristýna Popelákova že ano?” zeptala se mě učitelka. Už už jsem chtěla odpovědět, že Popelková nejsem, když vtom jsem si uvědomila, že teď vlastně už Popelková jsem Přikývla jsem a usmála se, protože mi učitelka přišla sympatická. „Ano jsem, ale říkejte mi prosím Týno.”

V tu chvíli zazvonilo a učitelka mě poprosila, abych řekla pár věcí o sobě. S tím jsem neměla problém, vlastně jsem byla ráda. Protože jsem si aspoň mohla prohlédnout mé spolužáky. Už jsem chtěla začít, když vtom do třídy vtrhl jako voda docela hezký kluk. Skoro všechny holky z něj byly jako na větvi a já jsem si všimla, že Julča jen protočila oči. Pro sebe jsem se ušklíbla a po menší vyhubování a naprostým nezájmem od příchozího kluka jsem se konečně mohla představit.

Ten kluk si šel sednout někam dozadu za kamarádem a já jsem si ho až teď pořádně prohlédla. Nevěděla jsem proč, ale někoho mi hrozně moc připomínal. Mávla jsem nad tím e jen rukou a konečně se představila třídě.

„Ahoj, jmenuju se Kristýna Popelková, e říkejte mi prosím Týna. Mám o rok starší sestru Sylvu. A nedávno jsem se přestěhovala na statek ve Slunečné.”
To by myslím na úvod stačilo, kdo bude chtít vědět víc, tak se mě bude muset zeptat osobně. Nemusím hned první den o sobě vyprávět moje nejtajnější tajemství. Ani Julča nevěděla, že jsem adoptovaná, ale jelikož mého tátu znala, tak věděla, že žádné děti nemá, takže jí to asi stejně došlo, jen to asi nechtěla rozebírat, protože jí nejspíš došlo, že to není mé oblíbené téma hovoru.