Searrie - Dcera Temnoty

Prolog

Už od svého narození jsem jiný.
Zprvu jsem to nepostřehl, ale později mi rozdíly mezi mnou a ostatníma kočkama začaly bít do očí.

Napřiklad jsem nedokázal pochopit, proč se kočky perou o území, když se o něj můžou rozdělit nebo si o tom jednoduše promluvit.

Vždycky, když jsem se jim toto řešení snažil navrhnout, tak na mě začali prskat a syčet.

Když jsem byl mladší, tak jsem nedokázal pochopit proč, ale později mi to došlo.
Došlo mi, že mi nerozumí.

Nejdříve jsem se je snažil naučit mluvit a vnímat svět kolem sebe tak jako já, ale nakonec jsem to vzdal.
Začal jsem se mezi němi cítit nechtěný, a připadal jsem si, jako pátá noha u kočky.

Proto jsem odešel, usoudil jsem, že snažiti se pomoct těm, kteří o mou pomoc nestojí, je jen zbytečným mrháním času.
Místo toho jsem se rozhodl najít někoho, kdo je stejný jako já.

A já se tak vydal na cestu.
Několik dní, se ale proměnilo v několik týdnů, a několik týdnů zase v měsíce, a já už ztrácel naději, že existuje někdo mně podobný, ale pak jsem tě potkal.

Většina koček si myslí, že jsme se nenáviděli, ale pravda je taková, že jsme byli přátelé, a když tak uvažuju, tak možná i něco víc.

Stále si to pamatuju, jako kdyby to bylo včera.
Bylo šero a já už hledal místo kde bych mohl přečkat noc, ale pak jsem tě uslyšel jak nadáváš...
„Blbé kočky, nechcou si pomoc, a pak se divý, když mi rupnou nervy.
To jsem tady jediná, která má kapku rozumu a umí mluvit? Argh..."

Z tvého hlasu jsem pochopil, že jsi se naštvala na ostatní kočky, proto jsem se vydal za hlasem, abych tě spatřil.
Chtěl jsem tě oslovit, ale když jsem tě konečně spatřil, ztratil jsem slov.

Byla jsi půlnočně černá, s dlouhou srstí a pronikavíma purpurovýma očima.
To co mě ale zajímalo, byly inkoustově černá velká křídla, co jsi měla pověšená na zádech.
Byla jsi právý opak mě, já byl čistě bílý, jako čerstvě napadaný sníh a moje oči byly zlaté, křídla jsem měl taky velké a mohutné, ale byly stejně jako moje srst zbarvené do bílé.

Otočila ses a já poznal že jsi stále naštvaná. „Co na mě koukáš? Běž si laskavě někam jinam, tady jsem teď já!
Ale ty mi vlastně nerozumíš, takže tady stejně zůstaneš... proč je život tak nespravedlivý?!
To jako nemohl stvořit víc koček stejných jako já?" Šlo vidět, že jsi zoufalá, a tak jsem promluvil.

„Nevíš kde je vhodné místo na přečkání noci?" Zeptal jsem se, jakože nic.

„Jo, jdi rovně a po pravé straně- moment, ty jsi právě PROMLUVIL?!
A nemám halucinace? Doufám, že ne, protože by mě to vážně vytočilo..."
Začala jsi mluvit a já tě po chvíli přestal poslouchat a začal si všímat stromu, kterému jsi ve vzteky urvala polovinu větví.

„...hele posloucháš mě? Já tady komečně najdu někoho, kdo mi rozumí a on mě ani nevnímá." Trucovala jsi a já měl chuť protočit oči, byla jsi téhdá k nebydržení! Neustále sis na něco ztěžovala.

„To že umíme mluvit, ještě neznamená, že tím zabijeme všechen čas, co nám život dal. Možná kdyby ses na svůj život neustále nedívala z té temné stránky, a podívala se na ní z té světlé, tak by tě i příjemně překvapil."
Řekl jsem a dál zkoumal strom.

„Těžko bych se mohla na svět přestat dívat z temné stránky, když se já sama jmenuju Temnota." Odfrkla sis povýšeně.

„Těší mě, já jsem Světlo." Otočil jsem se na ní, a mile se usmál.