Janek:
Jsem na procházce zimním lesem se psem. Užíváme si krásnou dopolední procházku, když v tom se Zolla rozběhne mezi stromy. Vidím tam někoho ležet. Jdu k němu. Vypadá to na nějakého lyžaře. Vidím zlomenou lyži o kus dál. Spěchám blíž. Je to mladá dívka. Nejspíš se trefila do hlavy. Sundám jí opatrně helmu. Počkat. Já ji znám. To je ta krásná slečna z Prahy. Doufal jsem, že ji ještě potkám. Ale že ji potkám tady a za takovéto situace by mě nikdy nenapadlo. Týna se jmenuje. Je v bezvědomí.
Pomalu ji zvednu do náruče. Volám na Sunny a s Týnou v náručí odcházím k sobě.
Týna:
Pomalu se probouzím. Bolí mě hlava.
,,Dobré ráno Růženko" ozve se najednou. Leknu se. Snažím se zaostřit, abych zjistila kdo to řekl. Podařilo se. Koukám před sebe. Nějaký muž mi nese hrnek horkého čaje. Přijde mi povědomý. Přebírám si v hlavě, odkud ho znám. Ležím zabalená v dece u krbu.
,,Kde to jsem?" zeptám se.
,,Na mé chatě. Praštila ses do hlavy." řekne. Už vím odkud ho znám.
,,Ty jsi Janek že?" ujistím se. Překvapeně se na mě podívá: ,,Ty si mě pamatuješ?" V tom přiběhne jeho pes, Zolla. Dobře si na ni vzpomínám.
,,Samozřejmě, že si tě pamatuju. Nestává se mi moc často, abych se bavila v parku s cizími lidmi a pak mě brali na úžasná místa." pousměju se. V tom si uvědomím: ,,Kde mám mobil!" Zděsím se a posadím se.
,,Nemáš ho v bundě?" zeptá se Janek. No jasně, bunda.
,,Jo mám, podáš mi ji, prosím?" poprosím Janka už trochu klidněji. Vytáhnu z kapsy úplně rozbitý mobil.
,,Sakra" vypadne ze mě.
,,To je fakt bezvadný" řeknu otráveně. Janek se na mě zamyšleně podívá.
,,Zkus ho zapnout, třeba to půjde," navrhne. Zkouším to a nic.
,,Nejde to" zamumlám potichu. Začínám být zoufalá.
,,Co budu dělat bez mobilu? Vždyť se mi nikdo nedovolá! Ani nevím kterým vlakem pojedu domů! A jak zjistím hodiny?" jančím.
,,Uklidni se" řekne jemně Janek: ,,Tady stejně není signál." dodá. Odhodím mobil na stolek a vyčerpaně sebou plácnu zpět na sedačku. Janek mě začne hladit po ruce, aby mě uklidnil. Pomáhá to. Zolla vyskočila za mnou a lehla mi na nohy.
,,A od koho vlastně čekáš hovor, že se ti musí dovolat?" zeptá se Janek po chvíli.
,,Od mého přítele, Lukáše" oznámím mu.
,,Aha. Takže jste pořád spolu? A proč tady není s tebou?" vyzvídá dál. Zamyslím se.
,,Není tady, protože na poslední chvíli musel zůstat v práci." řeknu trochu smutně a dělám, že předchozí otázku jsem neslyšela.
,,No nic" prohlásím a začnu se zvedat.
,,Kam si myslíš že jdeš? Musíš ležet" odsekne mi Janek. To jako vážně?
,,Ehm, musím na záchod." Janek se zamyslí: ,,neměla by si nikam chodit." Dělá si srandu že?
,,A co mám asi tak dělat? Já tam potřebuju" lehce se ušklíbnu. Ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsem v Jankově náručí a nese mě do koupelny.
,,Co to děláš!" vypísknu.
,,Zajišťuju ti cestu do koupelny" šibalsky se usměje.
,,Ale já mám nohy" zamumlám si uraženě. Svižně se mnou vyběhne schody a postaví mě zpět na zem u dveří koupelny.
,,Ták prosím, slečno" upadne mu poznámka. Začnu se smát nad celým tímhle divadlem a vejdu do koupelny. Neslyšela jsem ho odcházet. Čeká na mě u dveří. No super, co trochu soukromí? Takový luxus asi nedostanu.
Když vylezu z koupelny, natáhnu ruku: ,,Ne, já tam dojdu sama" drze oznámím. Pochopil. Jdu po svých. Janek jde za mnou. Lehnu si zpět na sedačku a zabalím se do deky. Koukám na plápolající oheň v krbu.
,,To tě tak fascinuje?" vyruší mě Janek.
,,Jo...Nikdy jsem neviděla oheň." přiznám. Janek na mě zmateně kouká. Co jsem řekla? To je nějak špatné?
,,Jak je možné že jsi nikdy neviděla oheň?" nedá mu to a zeptá se.
,,Vyrostla jsem v Praze, nikdy jsem nebyla nikde tábořit ani jsem nebyla někde, kde je krb." vyprávím mu.
,,Naši neměli peníze na nějaké dovolené. Nikdy jsme nikde nebyli. Nakonec vyhodili i mě, aby ušetřili. Lukáš mě zachránil. Nebýt něj tak nemám střechu nad hlavou." pokračuju ve vyprávění. Janek zaujatě poslouchá. Jeho oči mě pozorují, hltá každé mé slovo.
,,Nemáš hlad?" zeptá se Janek najednou. Má pravdu.
,,Mám." přikývnu.
,,Co by sis dala?" Zvedne se a odchází do kuchyně. Sleduju co dělá. Opravdu jde vařit?
,,Počkej, pomůžu ti." zvednu se a přicupitám do kuchyně. Sednu si na barovou židli na druhé straně linky.
,,Podej mi to." hodím na něj žádající pohled.
,,Měla bych se vrátit do hotelu" prohlásím. Janek se na mě podívá.
,,Když tu zůstaneš, tak zítra zajdeme do hotelu pro věci a můžeš zůstat tady." nabídne mi. Zní to lákavě, zůstat tady s ním místo sama na hotelu, kde nikoho neznám. Bez mobilu, bez lyží. Ale vždyť ho ani pořádně neznám.
,,To určitě ne" odmítnu ho.
,,Dnes ale na hotel nepůjdeš" řekne mi.
,,Nebudu tady přes noc" namítám.
,,Venku už je tma. Vážně chceš jít ve tmě lesem, když ani nevíš kam?" Sakra. Má pravdu.
,,Ne, to teda nechci" zabručím. Tak tedy dobře, zůstávám tu přes noc. Janek mi ukazuje ložnici v patře.
,,Tady budeš spát," řekne mi.
,,A kde budeš spát ty? zeptám se.
,,Ustelu si dole na sedačce." odpoví mi a já přikývnu.
Ráno se po probuzení ještě chvíli válím ve vyhřátých peřinách. Po nějaké době vstávám a jdu dolů do kuchyně. Janek neleží na sedačce. Obejdu celý dům a Janek nikde. Dělá mi tu společnost jen Zolla. Je tu chladno a tak jdu do sprchy. Doufám, že mě horká voda zahřeje. Najednou mě vyruší klepání na dveře. Vylekám se. Rychle vypínám vodu a omotávám na sebe ručník. Právě včas. Sotva jsem se zamotala do ručníku, otevřely se dveře koupelny. Stál tam Janek. V ruce měl moji tašku.
,,Kde jsi ji vzal?" dostanu ze sebe, když mi podává tašku s čistým oblečením. Nechápavě na něj zírám.
,,Asi kouzlo" usměje se Janek a odejde.
