Znamení zkázy

Kapitola 26

Bělbog, bůh světla a bratr temného boha Černoboga. Ten zvláštní, bláznivý stařec byl opravdový bůh. Každý slunovrat válčil s Černobogem. Nebyla jsem schopna si něco takového ani představit.

Podle pověstí a báchorek se zjevuje za slunných dnů, což dnešní den splňoval. Objevuje se většinou v podobě starce, na rozdíl od jiných bohů, kteří se snaží vypadat svěže a mladě. Proto chodil až podezřele rychle a sotva se opíral o hůl, protože ji nepotřeboval. Vyvádí ztracené lidi z lesů a poskytne jim rady. Zděšeně jsem si uvědomila, že to, co jsem považovala za nesmyslné blábolení, nejspíše bylo něco důležitého, co nám chtěl bůh sdělit.

„Myslíš, že nám chtěl říct něco důležitého?" zeptala jsem se Vidara.

„Myslím, že ano, Arniko," řekl.

„Snažil se nám říct, že Morana se snaží zabít Vesnu," řekla jsem a snažila jsem se rozpomenout na detaily příběhu, který nám bůh v podobě starého muže vyprávěl.

„Proto ji Černobog unesl. Spolupracuje s Moranou, aniž bych o tom věděl. Měl bych o tom vědět, když jsem generál jeho armády," řekl Vidar. „Co ale z té spolupráce může mít, když si Vesnino období vlády převezme Morana?"

„Nevím," přiznala jsem se. „Možná se o její období a moc nějak podělí."

„Ne, to nejde," zavrtěl hlavou Vidar. „Morana je bohyní určitého období, stejně jako Vesna. Černobog je bohem jiného období, noci. Nemohl by to ovládnout a jak znám Moranu, určitě by mu to ani nedovolila."

„Proč by jí tedy jinak pomáhal?" zeptala jsem se Vidara, útroby stažené strachem a vzrušením z toho, jak bychom tomu mohli přijít na kloub.

„Protože," začal Vidar s krásnýma očima doširoka otevřenýma. „Kdyby většinu času vládla Morana a zima, měl by Černobog více času a možností na sestavení armády. Bělbog by byl naopak oslabený a bitvu o letním slunovratu, kterou vždy vítězí, by mohl prohrát."

Zamračila jsem se. To, co říkal neznělo vůbec dobře. „Myslíš, že by se Morana pokusila i, víš co, zabít Živu, bohyni léta?"

„Netuším, ale nesmíme dopustit, aby zabili Vesnu," bylo zvláštní slyšet Vidara, jednoho z bojovníků Černobogovy armády mluvit o tom, jak chce zhatit plány svého velitele Černoboga. Možná, že si to nechtěl přiznat, ale myslela jsem si, že bez Černobogovy nadvlády by mu bylo lépe.

„Takže ty tvrdíš, že Vesnu odtáhla Černobogova armáda k Moraně?" zeptala jsem se.

„Ano," potvrdil.

„Nechala se odvést až moc snadno," zašeptala jsem.

Vidar si přejel dlaní po obličeji. „Je to tak zvláštní, tak složité."

Položila jsem dlaň na jeho rameno a jeho obličej se uvolnil. Přitáhl si mě blíž a objal mě. Zabořila jsem tvář do jeho košile a rukama jsem objala jeho záda. On mi svou tvář položil do vlasů a takhle jsme setrvali.

„Pochybuji, že Morana chce Vesnu zabít jen dýkou," zamumlal mi do vlasů. „Myslím, že ji chce zabít pomocí tebe."

Odtáhla jsem se a vystrašeně jsem se na Vidara podívala. „Jak to myslíš?"

„Bělbog říkal, že bohyně zabít bohyni nemůže a stejně tak smrtelník. Ten, kdo by to mohl provést by musel být něco mezi," řekl. „Jsi na to vhodná. Proto tě mám nejspíš přivést. Bojím se o tebe, Arniko."

Zavrtěla jsem hlavou, až se mi zrzavé vlasy rozletěly do stran. „Ty jsi přeci něco podobného jako já. Pamatuješ? Stejně ztracené duše? Mohli by tě využít stejně jako mě."

„Myslím, že tu jde o čest. Máš moc, kterou vládne i Morana. Pokud ji zabiješ ty, bude to, jako by ji zabila Morana," řekl.

„Já ji nezabiju," zašeptala jsem.

Vidarův obličej posmutněl a jeho pohled se stočil k mému krku. Moc dobře jsem věděla, že se dívá na mé jizvy, černé a ohavné. Na důkaz toho, že zanedlouho nebudu mít stejný názor.

„Mohl bych se podívat?" zeptal se Vidar Přikývla jsem. Otočila jsem se k němu zády a vyhrnula jsem si půjčenou košili skoro až ke krku. Přiblížil se, mé kůže se nedotýkal a mlčel.

„Tak co?" zeptala jsem se ho.

„Jsou blízko svého cíle," zašeptal rozechvělým hlasem, a konečně se dotkl prsty místa blízko levé lopatky. „Až moc blízko."

„Jak dlouho myslíš že mi zbývá, než se ze mě stane vraždící monstrum?" zeptala jsem se a nechala jsem košili volně spadnout přes záda, takže jsem mu zkazila výhled na jizvy.

„Myslím, že nanejvýš dva, tři dny," odpověděl po dlouhé chvíli. Při těch slovech mě bodlo u srdce. Všechno to bylo na nic. Nikdy se nedozvím odpovědi, nikdy se nezachráním, ale co bylo horší, budu to já, kdo zabije bohyni jara, Vesnu. Vlastníma rukama a bez jakýchkoliv okolků.

Po tváři mi stekla slza. Vidar mě k sobě otočil a palcem mi ji setřel z tváře. Chytil mě z pravé strany za krk a zmáčkl. Sykla jsem bolestí, když se špičkami prstů dotkl místa, kde mé jizvy pod čelistí začínaly.

„Ještě nesrostly," poznamenal.

Zamrkala jsem a odehnala jsem tak další slzy. S nevyřčenou otázkou v očích jsem se na něj podívala.

„Jsou hluboko a bylo by to nebezpečné, ale mohl bych ti je zkusit vyříznout," řekl.

Málem jsem přestala dýchat.

„Nechci ti dávat žádné plané naděje. Možná to nezabere a nemusela...nemusela bys to přežít, ale mohlo by to fungovat. Už tu noc, kdy ses o to pokusila sama mě napadlo, že by to mohlo fungovat," řekl.

„Ano," řekla jsem.

„Jsi si tím jistá, Arniko?" zeptal se.

„Jsem si tím jistá," odpověděla jsem téměř ihned. Nechtěla jsem nad tím příliš přemýšlet, ale byla jsem si jistá, že i kdybych nad tím přemýšlela, došla bych ke stejnému názoru.

Došli jsme na příhodné místo pod kopec. Sedli jsme si do stínu a Vidar vybalil podložky a kožešiny. Sledovala jsem ho s rukama zatnutýma v pěst, abych se nemusela dívat, jak se mi klepou prsty.

Vyzval mě, ať si sednu a já jsem ho poslechla. Sednul si vedle mě, odhrnul mi vlasy a hlavu mi lehce naklonil na jednu stranu, aby na jizvy dobře viděl. Párkrát po nich přejel prsty a já jsem se musela kousat do spodního rtu, abych nevykřikla bolestí. Zarazil se a mírně se odtáhl.

„Co se děje?" zeptala jsem se, když jsem uviděla jeho vyplašený obličej. V očích jsem mu rozeznala jiskřičky strachu.

„Už vím, proč ti to nechce srůst," řekl.

„Proč?" zeptala jsem se.

„Protože to, uvnitř tvého krku, nejsou nehty Morany," řekl. „Máš tam zaražené dva chybějící cípy koruny, kterou měla na hlavě Vesna."

„Cože?" zašeptala jsem a přiložila jsem si prsty ke krku.

„Koruna dodává bohyním moc," řekl. „Díky nim jsi i ty mocnější."

„Počkej," zašeptala jsem a vzpomněla jsem si na nádhernou korunu, kterou měla Vesna na hlavě. Na dva ulomené cípy a na tmavou tekutinu, kterou byly vyplněné. Na malé kapičky, které se svezly Vesně do vlasů pokaždé, když nějak natočila hlavu. Na to, jak Vidar konstatoval, že vypadá nějak moc unaveně.

„Kdyby napřed udělala do její ocelové kůže trhlinu..." řekl Bělbog, i když jsem si byla naprosto jistá, že předtím řekl, že bohyně ocelovou kůži nemá. Vzpomněla jsem si na jeho úsměv, když jsem ho na to upozornila.

„Vraní oko, rulík zlomocný a náprstník," vzdychla jsem.

Vidar vytřeštil oči. „Tyhle květiny mají stejnou jednu vlastnost."

„Jsou jedovaté," dokončila jsem jeho myšlenku. „Koruna byla naplněna jedem. Ta dýka z jeho vyprávění znamenala jed. I když se jedná o smrtelný jed, bohyni nezabije. Jenom ji oslabí. Proto byla unavená. Vždy jí stekla kapička jedu do vlasů a otrávila ji!"