Catcher

Případ

Riho probudily rychlé kroky posílající mu do uší dunivé zvuky ze železných schodů a hlasitý doskok na zem. Liamův každodenní vstup.

Zvedl hlavu a hlasitě zazíval, přičemž se se zaskučením chytil za hlavu a z hrdla se mu ozval tichý nářek. Připadal si, jakoby se probudil s kocovinou. Oblečení, co měl na sobě už od včerejška bylo pomačkané, ústa vyschlá, pohovka ho dřela pískem, který si včera nesmyl z nohou a tříštila mu hlava.

,,Choď trochu potišejc," zašeptal k Liamovi a plácl sebou zpět na sjímatelné polštáře pohovky, přičemž se znova zachumlal do své vyhřáté huňaté deky.

,,Dobré ráno!" Zazubil se Liam a deku z něj škodolibě stáhl. ,,Je pracovní den, nemyslím si, že byses musel válet do poledne. Mohl bych se o tom někomu zmínit a tvůj šťavnatý plat by..."

,,Vždyť už jdu. Volno bych si asi vzít nemohl, co?"

Liam poskládal deku do úhledného čtverce a položil ji na opěrku pohovky. ,,Ne, volno už sis vybral." Vzal ze stolu varnou konvici a napustil do ní vodu. ,,Přivezl jsem ti něco k snídani. Car trvala na tom, že ti to mám vzít. Moje žena se o tebe stará víc, než o mě. Jaká ironie."

,,Hummm, díky. Vyřiď, že ji pozdravuju," zašeptal Ri a zvedl se, aby si došel na záchod. ,,Udělej mi kafe, pls."

,,Rozkaz."

Než se Ri vynořil z koupelny, už se z horní kanceláře linula vůně raní kávy a byl slyšet Liamův hlas, jak s někým vzrušeně telefonuje. To byl styl jakým dělal věci Liam. Dobrá přátelská nálada a do všeho trošku toho nadšení. Uchechtl se. Kdyby mu snad dal jen trochu svojí pozitivní DNA...

Vzal ze židle u svého stolu černou mikinu s kapucí, přetáhl si ji přes hlavu a taky vyletěl schody, aby se zaposlouchal do toho, co Liam tak zapáleně řešil.

,,Prosím, paní, ještě jednou, neslyšel jsem Vás." Předstíral lítostivý tón s nohama na stole a při tom si zajel rukou do svých kaštanových vlasů, které mu u uší přecházely v upravené třídenní strniště. ,,Ano... Ano... Počkejte," aniž by si Riho povšimnul, zalovil ve svém papírovém nepořádku a vytáhl malý notýsek a propisku, kterou nejdříve bleskově vyzkoušel na nějaké faktuře, než si telefon, držící mu u ucha díky rameni, znovu vzal do ruky a pobídl ženu, aby mluvila.

Ri se okamžitě přestal zajímat. Bezpochyby zase nějaká vyděšená paninka, které kočka poškrábala domovní dveře. Ale proč plakat nad rozlitým mlékem... Koneckonců, byl to pořád případ a kvůli záznamu se na místo museli dostavit a celou záležitost prošetřit. Ať už to byla jen zatoulaná kočka, pouliční pes, bezdomovec nebo dětská hra. Jakmile bylo podezření z činnosti vykonané mytickými bytostmi, které už dlouho mýtem vlastně ani nebyly, bylo jejich povinností konat.

Znaveně si vzal z malé linky pod oknem svoje kafe a to jídlo, co mu Car zabalila do stříbrného alobalu a svezl se na židli u svého stolu.

Zatímco Liam zavěsil Ri už si pomale chystal svůj notebook, na kterém od Liama očekával sepsanou zprávu o případu té paní. Než však Liam ze svých magických papírů, ve kterých se dalo najít naprosto cokoliv vyštrachal svůj počítač, Ri už dávno dosnídal a sešel dolů do laboratoře, kde strávil noc plnou strachu.

V tu chvíli ho to trklo do hlavy. Do hlavy, která ho přesně kvůli tomuhle bolela!

Znovu se rozběhl po schodech zpátky a zasedl k počítači, kde okamžitě otevřel vlastní šablonu pro zprávu, rychle napsal to, co si pamatoval i svoje hypotézy a odeslal je s leskem v očích Liamovi, ke kterému hned po zmáčknutí enteru vzhlédl.