Nevěřím.... [short story]

Prolog

,,Pavle, miláčku, co se děje?" Zeptala jsem se ho po chvilce ticha. Seděli jsme vedle sebe na gauči a sledovali nějaký nesmrtelný seriál. Pavel ho nevnímal a já ho ani vnímat nemohla, protože jsem přemýšlela, co se mu asi tak honí hlavou... Poznala jsem že se něco děje, nepřítomně hleděl před sebe a v jednom kuse si prohraboval vlasy...

,,No.. Michal mě pozval na vodu a přemýšlím jestli tam pojedu.. Samozřejmě jestli by ti to nevadilo!" Vyhrkl na mě a já na něj vykulila oči. Kvůli tomu si dělal starosti? Že bych ho nepustila?

,,Nevadilo, proč by mi to mělo vadit?" Řekla jsem trošku pobaveně a usmála se na něj.

,,No, já jsem myslel..." Nestihl doříct myšlenku, protože jsem ho přerušila: ,,Radši už nemysli." Zasmála jsem se a s úsměvem pozorovala jak snaží hrát uraženého. Moc dlouho mu to nevydrželo. Hehe..

,,A kdy máte sraz?" 

,,Zítra v jedenáct na Václaváku." Řekl s klidem.

,,Už zítra?" Řekla jsem, o trochu víc nahlas něž jsem původně zamýšlela.

,,Jo a neječ tolik!" Pro změnu se začal smát on.

,,To říká ten pravý.." Řekla jsem a s mírným úsměvem pozorovala jeho reakci. Dělal jako že to neslyšel, zbabělec jeden!

Vstala jsem z gauče a postavila se před něj: ,,A co takhle si jít zabalit?" Zeptala jsem se ho a on na mě hodil nechápavý pohled. Zasmála jsem se a chytla ho za ruku, vší silou ho vytáhla na nohy a pomalu jsem ho začala tlačit do ložnice.

Postavila jsem ho před skříň a čekala že začne vyndávat oblečení, právě naopak, stál jako opařený před otevřenou skříní a jen do ní tupě civěl.

,,Začneš si balit nebo ti mám zabalit já?" Zeptala jsem se ho opět pobaveně.

,,Radši mi zabal ty, já bych ještě na něco zapomněl.." Řekl a zasmál se. Já se vrhla ke skříni a začala se v ní přehrabovat. Pak ji budu muset přerovnat....

Neměla jsem ti to dovolit...