Něco víc...

,,Tomeeeeee, jsi vzhůru?" slyšel jsem vzdáleně a najednou mi někdo přistál v posteli.

 Zpod polštáře jsem mrknul na budík a bylo dost pozdě, včera jsme to asi trošku přehnali. 

,,Panebože Dominicu, moje hlava?" zamumlal jsem ospale, odhrnul vlasy z obličeje a uviděl Doma s úsměvem od ucha k uchu a s hrnkem čaje v ruce. Sice už s ním bydlím pár let, ale na tohle si asi nikdy nezvyknu- bohužel Domovo ADHD nikdy nespí. Jediné plus, které tohle má je, že na mě každé ráno čeká skvělá snídaně.

,,Jak ses vyspal? Já spal skvěle, dneska máme hodně práce, co ještě děláš v posteli? Vstávaaaaaaat!!" začal skákat po posteli a válet se po mně. 

Neochotně jsem se vyhrabal z postele, vlasy úplně všude. Dal jsem si rychlou sprchu a honem ke stolu, kde už na mě čekala snídaně, v tomhle případě brunch.

,,Co vůbec máme dneska za práci? Já myslel, že máme volno." ptal jsem se Dominica během snídaně.

,,Naplánoval jsem nám focení, teda tobě." zakřenil se a zakousl se do bagety. 

Achjo, s Domem se nikdo opravdu nenudí. Ale byl jsem docela zvědavý, co se bude dít. 

Upřímně, posledních pár týdnů mám takový divný pocit. Ze všeho co se děje kolem, přemýšlím jestli toho už na mě s Domem není moc. Pořád jsme někde na cestách, pořád se něco děje. I vedle doma se cítím divně. Když jsem s ním, cítím zvláštní pocit v žaludku, občas se mu i schválně vyhýbám, protože prostě nevím co se děje. I včera večer na té party jsem cítil, že něco není ok. Jsem zvyklý, že je Dom hodně kontaktní, ale při každém letmém dotyku, nebo objetí, jsem měl žaludek jako na vodě. 

Focení po party, Dom se úplně zbláznil, ale nemám vůbec sílu mu to odmítnout. Domovi trvá příprava hooodně dlouho, takže já už čekal připravený a Dom pořád nikde.

Asi po hodině a půl se vyřítil ze svého pokoje. Když jsem ho uviděl, myslel jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi. Vlasy měl sčesané a uhlazené dozadu, červené oční stíny, linky a černá rtěnka. Nemohl jsem na něho přestat civět. Musel jsem se odvrátit, aby to nevypadalo divně. 

,,Tak vyrážíme." zahlásil, vzal mě za ruku a tahal z bytu. 

,,Kam jedeme? Řekneš mi to už konečně?" ptal jsem se zvědavě, neměl jsem ponětí, kam mě veze.

Projížděli jsme městem kolem dost známých míst. Až jsme zastavili před naší oblíbenou hospodou. 

,,Co tu děláme?" ptal jsem se Doma při vystupování z auta.

,,Jdeme fotit." podezřele se křenil.

,,Všechno nejlepší Tome!!!!" slyšel jsem když jsem otevřel dveře. Světla se rozsvítila a viděl jsem všechny moje kamarády s balonky a velký narozeninovým nápisem.

,,Co to má znamenat?" otočil jsem se na Doma, ten se usmíval od ucha k uchu.

,,Všechno nejlepší!! Vím, že narozeniny máš až příští týden, ale spousta lidí nemohla a tohle byl jediný termín, který vyhovoval všem. Máš radost?" objal mě, cítil jsem jak se usmívá. Odstrčil jsem ho. 

,,Ehm, jo, jsem hrozně rád, děkuju." zamumlal jsem a šel směrem ke svým dalším přátelům. 

Party byla skvělá, ale Dominicovi jsem se vyhýbal jak jen to šlo. 

,,Co je s tebou? Dom má starost, prý jsi divnej." ptal se mě Adam u baru. Nedokázal jsem mu odpovědět. Sám jsem nevěděl co se to se mnou děje, nedokázal jsem momentálně zpracovat to co cítím, nevěděl jsem jak. Jen jsem se napil a šel si sednout ven.

Po chvíli sezení na čerstvém vzduchu mi bylo trochu líp, v tu chvíli se přiřítil Dom. Sedl si vedle mě, položil mi ruku na koleno.

,,Tome, co se děje? Víš, že se mnou můžeš vždycky mluvit. Stalo se něco? Proč se mi vyhýbáš?" v jeho očích se zračil smutek a starostlivost. 

,,Dominicu já už takhle dál nemůžu, tohle nejde. Já, já musím se odstěhovat, dát si chvilku čas sám pro sebe, nedokážu už pokračovat." vstal jsem, zastavil taxi, nasedl a ani jsem se neohlédl. Cestou jsem si i vypl telefon.

Když jsem přijel do bytu, vzal jsem svůj kufr a naházel do něj všechno co mi padlo pod ruku a prostě odešel.

Po příjezdu na hotel, jsem si zapnul telefon, spousta zmeškaných hovorů od Dominica, spousta jeho zpráv. Neodpověděl jsem na nic. Nedokážu ten pocit uvnitř mě vstřebat. Co se to sakra děje? 

.

.

Asi týden jsem jen ležel u televize, mluvil jsem jen s mámou, nikoho jiného jsem k sobě nepustil. Pořád jsem přemýšlel nad mými pocity, které mám když jsem vedle Dominica. Nemohl jsem přestat myslet na jeho doteky a objetí. I když jsem se s ním nějakou dobu neviděl, pořád cítím jeho vůni. 

Dva týdny utekly jako voda. Začal jsem si uvědomovat co se děje, snažil jsem se to přijmout. A upřímně, Dominic mi začal strašně chybět. Koukl jsem se na instagram, co je nového, žádné posty od Doma, nikde žádný příspěvek už asi 3 dny. 

Dostal jsem strach. Když je takhle dlouho neaktivní tak se buď chystá něco vydat, nebo je na tom opravdu špatně. Musel jsem za ním.

,,Ahoj Adame, mluvil jsi dneska s Dominicem? Potřebuju ho vidět." volal jsem cestou Adamovi, ten mi řekl, že s ním dnes krátce mluvil přes telefon a prý je v pohodě, jen potřeboval čas pro sebe. Ale i tak ho raději pojedu zkontrolovat.

Když jsem přijel k bytu, byla už tma. Všude byla zhasnutá světla. Vletěl jsem tam.

,,Dome?" volal jsem, když jsem rozrazil dveře. Nikdo se neozýval. Našel jsem jeho telefon ležet v chodbě. Bylo to zvláštní. 

,,Dominicu!!"volám znovu. Opět žádná odezva. Vletěl jsem k němu do pokoje, šel jsem i do všech dalších pokojů, nikde nebyl. Začal jsem mít opravdu velký strach.

Poslední místnost co zbývala byla koupelna. 

,,Dome, jsi tu?" řekl jsem tiše a pomalu otevíral dveře. Klepal jsem se strachy. 

Konečně.

Uviděl jsem Doma sedět na zemi opřeného o vanu. Nepřítomně zíral na lahvičku s léky kterou měl v ruce.

Rychle jsem k němu přiskočil a vyrazil mu léky z ruky. 

Podíval se na mě, jeho nádherné zelené oči se ztrácely v moři slz. 

,,Tome?" nic jsem neodpověděl. 

,,Dome, panebože, už sis něco vzal?" ptal jsem se ho rychle, mumlal jsem páté přes deváté. 

Dominic zakýval hlavou, že ne. Oddechl jsem si.

,,Dome, je mi to moc líto, je mi to strašně líto. Už jsem tady. Jsem tady s tebou, ok?" klekl jsem si k němu a pevně ho objal. Cítil jsem jak se rozplakal ještě víc. Tiskl jsem ho k sobě a cítil jak se mi teplo žene do hrudi. 

Věděl jsem, že tohle je ten moment, kdy mu musím říct co se stalo.

,,Dome, já, já, musím ti něco říct." a přestal jsem ho objímat a chtěl jsem mu vidět do očí. Nemohl jsem to ze sebe dostat. Velký nádech a jdu na to.

,,Já, já tě m...." nestihl jsem ani doříct větu. 

,,Já vím, mám to stejně." řekl, vzal moje tváře oběma rukama a jemně mě políbil.

,,Už nikdy tě neopustím." zašeptal jsem Dominicovi do ucha, cítil jsem jak se usmívá. 

Konečně jsem se cítil zase skvěle.