Vacante

Vzpomínky

  Netrpělivost. Jediné, co Cael cítil a co mu nedovolilo spát. Neustále kontroloval čas. Bylo něco kolem dvou ráno, když se konečně rozhodl, že by se měl vyspat. Přeci jen, nemůže se ukázat na svůj první den nevyspalý. Jenže jeho mysl a tělo se nedokázali dohodnout. Divoké představy poletovaly všude kolem, až nevěděl, co je vlastně realita. O těch, co užívali prázdnotu, se toho všeobecně moc nevědělo. Proč také, všichni se jich báli.

  Odevzdaně se zvedl z postele a přešel k oknu. Hleděl do temnoty vesmíru, která oddělovala hvězdy. Jak moc ho ten otevřený prostor lákal. Tajemství, která se ukrývala v temnotě bylo mnoho, však sami Alarani zůstali ukrytí po mnoho staletí kdesi na okraji galaxie v jednom z temných sektorů. Nebezpečná, neprozkoumaná zákoutí byla zhoubou mnoha pirátů a ještě více troufalých objevitelů. Cael si přál být jedním z nich. Ne ohledně umírání, ale průzkumu. Nenáviděl život na vesmírné lodi a rozhodně nebyl sám. Občasné návštěvy planet rozhodně nevyvažovaly roky v uzavřených chodbách s těmi samými Alarany. Miloval vítr, hlínu a sakra, dokonce i déšť. Pokud nad vámi zrovna neprasklo nějaké potrubí, šance na déšť byly minimální. Doufal, že jeho trénink i zvolená životní dráha umožní navštěvovat planety častěji. Proklínal rozhodnutí nikdy neosídlit další svět, zvlášť, když farmy byly v pořádku. Kdyby se dokázal přenést přes svůj “urozený” původ, nepochybně by nad kariérou farmáře uvažoval, jenže byl zvyklý na nějaký ten luxus, i potom, co utekl z paláce.

  Zírání z okna mu dlouho nevydrželo. Jeho mysl opět odběhla kamsi mimo realitu. Už se smířil s tím, že se nejspíš nevyspí. Začal pochodovat po ložnici, jako by mu to snad mělo pomoci. Po pár krátkých minutách si řekl, že by bylo fajn zajít si pro něco k jídlu a cestou se udeřit do hlavy a usnout.

  Vyšel ze své kajuty s neurčitou vidinou noční svačiny. Zkoumal nechápavé pohledy kolemjdoucích, když si konečně uvědomil, že má na sobě pouze kalhoty. Hm, říkal jsem si, že je ta podlaha nějaká studená..., uvažoval, zatímco procházel chodbou. Vždyť se neměl za co stydět. I přes to, že byl poněkud hubený, svaly na jeho těle rozhodně nechyběly. Nemohl soupeřit s nějakým kulturistou, ale tvrdý výcvik a jeho štíhlá postava udělaly svoje. Zamyšlený, proč to všem tak vadí usedl ke stolu s kusem masa a pšeničnou plackou. Dokonce i pozdní osazenstvo kantýny na něj koukalo jako na blázna. No tak jsem prostě vyšel bez trika, to je toho! křičel na ně ve svých myšlenkách. Nakonec svůj pohled upřel na strop a bezmyšlenkovitě žvýkal. Tak zaujatě ignoroval své okolí, až si téměř nevšiml ženy, která na něj civěla z protějšího stolu. Snažil se vzpomenout, kdo vlastně je, aniž by dal najevo, že o ní ví. Vypadala velmi naštvaně. Cael přemýšlel, jestli to není ta holka, co si brala kanón a ani jednou z něj nevystřelila. Nebyl si tím úplně jistý, ale kdo jiný by to byl? Ještě ke všemu ho tolik probodávala pohledem. Aniž by přestal jíst, nenápadně se pokusil napojit na její mysl. Doufal, že jako psionička stojí za houby a nevšimne si toho. V tom měl pravdu, ani svoji mysl nebránila. Sotva se dotkl jejich myšlenek, udeřil jej nával vzteku a znechucení. Ta holka má fakt problém. Rozhodl se zjistit, čím si zasloužil ty nenávistné pohledy. Jeho mysl pronikla hlouběji, až k jejím myšlenkám. To, co právě dělal, se považovalo za zločin, ale když ho u toho nechytí. "...si myslí, že tu někoho ohromí, princátko. Nejradši bych ho zastřelila. Stejně uteče domu za tatínkem s brekem, jak je obyčejný život složitý…" Rychle se vrátil zpátky do své hlavy. Fakt ho neměla ráda. Chtěl zjistit víc, ale na druhou stranu by se mohl prozradit. Vkrádat se do cizí mysli bez pozvání už tak bylo těžké. Holt se musel spokojit s nevědomostí.

  Do své kajuty se vrátil o hodinu později. Doufal, že třeba konečně usne, přestože mu hlavou stále vrtala ta podivná nenávist. To se mu nakonec povedlo. Pár hodin bezesného spánku mu opravdu zvedlo náladu. Nejraději by spal dál, jenže přijít pozdě na výcvik? Nikdy. Ještě by si Elbriga myslela, že to vzdal a to přece nemohl dopustit. Na palubu devatenáct se dostal velmi rychle. Od ubykací byla pouze dvě patra výtahem. Na vzhledu chodeb se dalo poznat, že nebyly určeny pro civilisty. Strohé zdi se slabým osvětlením nezdobil žádný symbol, ani občasná kresba od neposlušného dítěte. Ne, tyto chodby znaly pouze psiony. Asi právě proto se v chodbách nacházely psionické tlumiče. Cítil jejich účinek, jeho mysl utlačována neviditelným nepřítelem. I kdyby svou moc použil, bolest, která následovala, by jakýkoliv jeho pokus přerušila. Doufal, že alespoň tréninkové místnosti budou bez těch otravných hraček. Leccos by to komplikovalo. Jeho obavy však byly neopodstatněné. Místnost sice tlumiče měla, ale jen v případě nouze. Posadil se na lavici a sledoval své jediné společníky. Muž a žena, již v pozdním věku, po sobě házeli velkou krychli. Nad jejich schopnostmi uznale pozvedl obočí. Jakou sílu museli mít, aby byli schopni krychli hodit, zastavit a znovu poslat na toho druhého. Až tak byl zabraný do té podívané, že si nevšiml příchodu své trenérky.