Z písku a krve

Prolog

Zpod sukně ušité z nejrůznějších pestrobarevných pláten jí až ke kotníku opovážlivě sklouzla kapka krve. Její cestu lemovala temně rudá stezka, po níž se brzy měly vydat další.

Bylo to tady. Den, na který čekala dlouhých třináct let. Ta chvíle, kdy konečně mohla přijmout svoji magii a stát se jednou z žen klanu.

Už dlouhé dny ji bolelo v podbřišku, jako by se jí v něm usídlili štíři; dokola a dokola bodali, než se Samud zhroutila ve stanu v slzách.

„Nemusíš se bát. To ti jen tvá magie dává najevo, že je konečně připravena vyjít na světlo." Její satuela Netabel jí prstem plným mozolů setřela slzu ze snědé tváře. „Až přijde, nesmíš projevit slabost. Spousta žen, jimž bohyně odňala dar magie, by tvé slzy mohla vnímat jako neúctu. To ony mají právo brečet." Tvrdě se na dívku podívala a uštědřila jí nehezký políček pod pravé oko. „Teď ho máš i ty," řekla tehdy své chráněnkyni bez špetky soucitu.

Přesto ji nyní pohled na krev pomalu barvící rozpálený písek pod ní na okamžik vyděsil. Strnula s rukou mírně odtaženou od těla a až šimrání krůpějí potu nad jejím horním rtem ji znovu probralo.

Samud si jedním prstem setřela krvavou stopu na svém stehnu a fascinovaně pohlédla na zabarvenou kůži. Krvácela mockrát – ovšem najednou, jako by pro ni krev získala zcela nový význam. Jak by taky ne, vždyť právě s touhle kapkou v ní začala kypět nová síla.

Síla, kterou neumí ovládat.

Když se Samud dnes ráno probudila, zdálo se, že štíři její břicho alespoň na chvíli opustili. Po celých dnech, kdy neodcházela z přítmí barvínkově modrých a okrových pláten, se rozhodla využít milosrdnosti bohyně a prozkoumat poušť.

Ženy připravovaly oslavy Bah rahachánu, svátku krvácejícího měsíce, a tak bylo úplně snadné uniknout ze změti jejich vzorovaných sukní a barevných stanů. Dokonce ani Netabel nezaznamenala její úprk, byť ji obvykle střežila jako oko v hlavě.

Ovšem teď svého útěku litovala. Byla téměř hodinu cesty od tábora a v písčitých dunách mohla snadno zabloudit, na což teď neměla čas. Musela se vrátit k Netabel, aby ji mohla připravit na obřad přijetí. Magie v ní teď rostla s každou vteřinou a Samud ji musela zkrotit dřív, než se o to samé pokusí její nová moc.

Slunce ji uhodilo do otevřených očí, když se otočila, aby se mohla vydat zpátky ke klanu. Zakrvácenou dlaní se snažila stínit svůj pohled, a přitom kráčela skrz krajinu nekonečných zlatých dun. Písek byl všude kolem ní – ovšem ona si nepamatovala na doby, kdy tomu bylo jinak.

Znovu ucítila bolest, prudkou jako útočící kobra, pomalu se měnící v trochu snesitelnější ale mnohem vytrvalejší. Do očí jí vhrkly slzy, ale ona je ihned zaplašila.

Musíš být silná, jako by jí v hlavě zněl hlas její satuely.

A pak to přišlo. Jako kdyby se v ní zdvihla obrovská vlna. Prudce se nadechla, objala se kolem pasu, a než se pořádně stačila sklonit k zemi, pozvracela se.

Na chvíli přivřela víčka... a když je znovu otevřela a rozhlédla se kolem sebe, nevěřila vlastním očím. Zrnka písku, před chvílí ještě líně se povalující po poušti, byla najednou všude kolem ní. Poletovala vzduchem, kam až oko dohlédlo.

Veškerá nevolnost Samud opustila. Jako ve snách před sebe natáhla ruku a snažila se zachytit jedno zrnko. Chtěla ho sevřít v dlani, jako by si tím měla dokázat, že je její magie opravdu skutečná.

Jenže zrnko před ní utíkalo. Kdykoli už ho skoro měla, začalo kličkovat mezi ostatními a brzy se Samud ztratilo úplně.

Netabel ji varovala. Prý pokud své moci nechá od začátku volnou ruku a nepokusí se ji zkrotit, nakonec ji pohltí. Magie je užitečná, avšak nesmí jí být přespříliš. Ale když se teď Samud dívala na létající zlatý prach všude kolem, nepřipadalo jí na tom nic špatného. Chtěla víc. Chtěla přimět létat celý svět.

Žaludek jí dělal kotrmelce, ale ona si toho najednou vůbec nevšímala. Běhala pouští tam a zpátky, honila neposedný písek a zapomněla, kam původně chtěla dojít.

Obavy, bolest, vše zmizelo s přílivem čehosi nového a nepoznaného, co se jí prohánělo žilami. Teď už chápala, proč se čarodějky tolik obávaly dne, kdy by mohly přestat krvácet; proč kvůli tomu kradly mladé dívky z postelí jejich matkám, aby ony samy nikdy nemusely nosit dítě. Když jednou poznáte sílu, nikdy se jí nebudete chtít znovu vzdát.

Samud si tok času uvědomila až ve chvíli, kdy na oblohu začal šplhat rudý měsíc. Přicházela noc, svátek začal a ona ještě nebyla zpátky v tábořišti.

Rozběhla se původním směrem, a jak se znovu začala soustředit na všední starosti a obavy, zrnka písku popadala zpátky na zem a její tělo místo moci začala znovu ovládat bolest.

Kdyby jen na chvíli zastavila, kdyby zvedla jen jedno písečné zrno, kdyby mohla znovu naplnit své žíly právě poznanou silou...

Nakonec si ale nedopřála tu slast znovu ovládat svět kolem sebe. Ani neběžela dál vstříc svému klanu. Vyčerpaná a znavená bolestí se zhroutila do písku, ozářeného rudým světlem měsíce, a propadla nevědomí.

***

V dálce se ozýval jakýsi šepot, ovšem když konečně otevřela oči, neviděla nic než prázdno.

„Ha-haló?" ozvala se roztřeseným hlasem.

Odpovědí jí bylo mlčení.

Udělala krok a s hrůzou si uvědomila, že padá. Řítila se vstříc temnotě, která obklopovala každý kousek světa kolem ní, a netušila, kdy a zda vůbec dopadne.

Najednou tmu prořízlo jasně rudé světlo. Trochu přimhouřila oči a uvědomila si, že jí pohled oplácí dvě šarlatové duhovky.

„Jsi daleko od místa, kde bys teď měla být," pronesl jakýsi hlas. Zněl jako lámání suchých větví a vítr.

„Já vím," přikývla Samud. Ohromeně si uvědomila, že ona slova instinktivně přiřadila dvojici očí, které ji zkoumavě pozorovaly. „Měla jsem Netabel najít dřív."

„Nemyslím tvou satuelu. Ani tvůj klan," upřesnily oči šeptem.

„A co myslíš?"

„Tvou skutečnou rodinu."

Samud se zprudka nadechla. Mluvit o skutečné rodině bylo zakázané – patřilo to mezi několik málo pravidel, která musela každá čarodějka dodržovat, pokud chtěla přežít.

„Chceš k ní přivést? Mohu to zařídit."

Dívka roztřeseně zavrtěla hlavou. Něco jí říkalo, že to celé je jen podivná léčka.

Oči mrkly, na chvíli se ztratily, a zpět už se vrátilo jen jedno. Černá zornička v něm mizela a nahrazovala ji červená záře, která se jako by rozpíjela i do okolní tmy. Ucítila pod sebou tvrdou zem a všimla si ustarané tváře Netabel, která se nad ní skláněla. Její černé kudrlinky ji šimraly na tváři a oči jako dva onyxy ji propalovaly zlostí a úlevou.

„Samud!" vyhrkla, když se dívka konečně probrala.

„Má magie se probrala," zamumlala, a až příliš rychle vstala, kvůli čemuž se jí okamžitě zamotala hlava.

Netabel vypadala vyděšeně. „Probrala? Už jsi ji použila? Dokázala jsi ji zkrotit?"

Samud se zamyslela. Dokázala? Co to vlastně znamenalo?

„Zdál se mi sen," řekla nakonec.

Její satuela vypadala ještě vystrašeněji než před chvílí. „Co se ti zdálo?"

O červených očích. Chtěly mi ukázat mou skutečnou rodinu.

O skutečné rodině se nemluví.

A tak Samud řekla to jediné, co říct mohla. „Už se nepamatuji."

Zdálo se, že se žena mírně uklidnila. V celém tom šoku jí zapomněla vyhubovat, co že ji to napadlo. „Svátek je v plném proudu. Pojďme oslavit tvou magii. Dnes ses stala právoplatnou ženou našeho klanu. Nechť je na tebe bohyně pyšná."

Netabel vstala a nabídla své chráněnkyni ruku. Samud propletla svoje prsty s jejími a vymrštila se na nohy. Po rudě osvětlené poušti se mlčky vydaly zpět do tábora; jedna stále dokola a dokola přemítající o svém snu a druhá doufající, že si na něj nikdy nevzpomene.