CARCRUSH [LARRY//ONESHOT]

◭

>>

,,Tak přidej, mami, už tak vyjíždíme dýl, než jsem chtěl!" křiknu nervózně po mojí mámě z chodby a v rychlosti si skočím ještě do pokoje pro náhradní ponožky, které jsem si do tašky zapomněl zabalit.

,,Louisi Tomlinsone, nejsi moje jediné dítě. Ani jsem nestihla udělat tvým sestrám snídani, víš, že do Manchesteru se jede dlouho a měly by hlad. A kdybys mi alespoň s něčím pomohl, už jsme dávno mohli být v autě! " zahřmí v odpovědi a já protočím očima.

,,Fajn, promiň!" zamumlám naštvaně a vběhnu do kuchyně, abych těm cácorkám něco rychlého připravil a mohli jsme jet.

Tohle byl přesně ten důvod, proč jsem si udělal vlastní řidičák. Je jednoduší a příjemnější, když vás mamka nemusí všude vozit. Jenže zas tak dlouho jsem řidičák neměl, venku mrzlo až praštilo, silnice byly už začátkem prosince nejen samá kolona, ale taky dost zledovatělé, naše cesta na zápas vedla hustým, momentálně zasněženým lesem a to bych sám netroufnul.

A proto jsem teď musel přetrpět nějakou tu hodinu v autě s Johhanah.

Obul jsem si svoje milované vysoké kotníkové vansky a přehodil přes sebe bundu s kožíškem. Naposledy jsem si zkontroloval, že mám v tašce všechno, od bot a dresu až po pití, před zrcadlem si prohrábl svoje světlé hnědé vlasy a vyšel ven.

Brrr. Byla taková zima, že nám z okapu visely malinké rampouchy. Tak alespoň že tak, že je taky jednou radši pořádná zima s pořádným sněhem, než kaluže a bláto.
Rukama jsem se objal a netrpělivě čekal, až se máma zjeví ve dveřích a konečně otevře auto. Pak jsem si já debil uvědomil, že mi říkala, že už je otevřené. Rozběhl jsem se k němu a doslova skočil dovnitř na místo spolujezdce a vydechl tím úlevným pocitem, jak tu bylo příjemně zatopeno.

Hodil jsem si tašku dozadu a mezitím se vedle mě objevila Joh.

Ani jsme nevycouvali z pozemku, vzal jsem si jednu žvejkačku z kaslíku a vytáhnul mobil z kapsy a začal odepisovat na zprávy, co mi přišly, abych se alespoň nějak od všeho na vteřinu uklidnil. Věděl jsem, že ode mně tenhle přístup vůči mámě nebyl moc hezký a že jsem to asi nemusel tak přehánět, protože já nejsem rozmazlený fakan, jen se na mě poslední dobou sype víc stresu, než obvykle a občas prostě vybuchnu a nemám sílu držet to pod pokličkou.

Hádali jsme se kvůli hodně věcem, hlavně teda především ale mým záležitostem. Věděl jsem, že to se mnou ani se sestřičkami nemá lehké a proto jsem na ní obdivoval, že i když jsem často nebyl zrovna ukázkový syn, ona se nedokázala dlouho zlobit a snažila se to mezi námi rozpovídat a rozvolnit.

,,Tak jak se těšíš na zápas?" promluvila poprvé, když jsme najížděli na dálnici.

,,Samozřejmě se hodně bojím. Není to žádný běžný zápas, jde nám o důležitý postup, takže za každou cenu do toho dám to nejlepší."

,,Budete skvělí." Usměje se na mě a já jí nemůžu úsměv neopětovat. Máma je skvělá, ta nejlepší z nejlepších, konec konců.

Pohled přemístí zpět na vozovku a ptá se dál.

,,No a co ples? Už víš, s kým půjdeš?"

Ajaj, tohle není to nejlepší téma.

Už na konci ledna máme v mojí škole ve Sheffieldu velký školní ples, kam samozřejmě všichni jdou jen kvůli malé tajné after party s velkým množstvím alkoholu- a já musím taky. Na ples musím kvůli mamce a babičce a na afterparty mě nutí moji kámoši Stan a Blake.
Problém je v tom, že nemám s kým jít. Nejsem nijak neoblíbený, naopak, o to nejde, jen já s žádnou pipkou z naší třídy jít nechci. Nejradši bych byl, kdybych tam mohl jít na pána se Stanem a Blakem sólo nebo ideálně vůbec.
Jenže to by mamka nadšená nebyla a babičku by asi kleplo. Hodně se na to těšila.