CARCRUSH [LARRY//ONESHOT]

◮

>>

Dvacátý čtvrtý prosinec. Pro většinu lidí v Anglii den před Vánoci, štědrovečerní večeře, den, kdy jsou všichni spolu a ukazují si svou lásku a štědrost. Pro mě, mimo to, moje narozeniny. A jakoby toho nebylo snad málo, dnešní den se měl stát ještě o něco speciálnějším a významnějším, než jakýkoliv předešlý rok.

Na zem se opět snášely vločky. Opět nám začínaly mrznout nosy a my opět stáli v tom obrovském lese a kráčeli stezkou. Naše tři týdny staré stopy už dávno zasypal sníh a my tak za sebou nechávali zase nové. Kdoví, napadlo mě, třeba tohle ani teď není naposledy, co se v lese objeví jedny malé a druhé velké obtisknuté podrážky bot vedle sebe.

Byli jsme příjemně naladění, já i on, bodejť by ne, když jsou zítra Vánoce, my jsme tu spolu a je nám po boku toho druhého hezky, o čemž vypovídalo i to, že už mě neznervózňoval ani fakt, že Harry mou ruku opět vesele drží v té své.

Snažil jsem se všechny chmury hodit za hlavu a prostě všechno vypustit. Vnímat jen jeho příjemný dotek a krásu zasněženého lesa, a i přesto na mou mysl doléhala jedna nepříjemná věc.  Ples. Ode dne nehody jsem na něj nepomyslel, máma sice taky nic neříkala, ale věděl jsem, že co nevidět se zase zeptá. Vůbec jsem teď neměl náladu to nějak řešit. No, pravda byla taková, že já to nechtěl řešit nikdy a vůbec. Tížilo mě to, ale zakázal jsem si to tu teď před Harrym vytahovat, stačí, že jsem si mu postěžoval tenkrát.

Zavrtěl jsem hlavou, abych přišel zase na jiné myšlenky a začal poslouchat Harryho klidný hlas, vyprávějící mi o nějaké zajímavé knížce, kterou teď čte. Od poslouchání mě ale vyrušila vzpomínka, která se vkradla do mé hlavy a já se nad ní začal podivně hihňat.

Harry se zarazil a svraštil obočí.

,,Co je? Přijde ti ten jeho vzkaz vtipnej?"

,,Ne, jen...vzpomněl jsem si na moment, kdy jsi sjel sjezdovku až k silnici a nenapadlo tě sebou švihnout do strany," potutelně jsem se zasmál, když jsem si to vybavil a tím jeho detailní popis knížky skončil.

,,Abyste věděl, pane instruktore, že kdyžtak mám padat, když se mi to rozjede, jste mi měl říct už na začátku," vyprskl na oko naštvaně, ale usmíval se. Ty jeho roztomilé ďolíčky asi zapříčiní mou smrt.

,,Myslel jsem, že jsi dost chytrý na to, aby tě to napadlo," vysvětlil jsem mu svou výmluvu a on se po mně ze srandy natáhl, jakože mi jednu vlepí. To se mu však nějak nepovedlo, když se mu po namrzlém sněhu sklouzly nohy a v momentě s vykulenýma očima padal do mého náručí.

Uplynula už nějaká doba, co jsme se znali, a jeho nádherné mechové velké oči pořád byly mimo moji schopnost vnímání.

,,Pozor, ať se mi tu nezabiješ," pohrozil jsem mu varovně se smíchem a i když bych si přál moment, kdy byly naše obličeje opět tak blízko sebe, prodloužit, raději jsem ho pustil.

Pořád jsem neodhadl, jak to mezi sebou vlastně máme. O tom, že naše kamarádství totiž není jen tak obyčejné a běžné, nebylo pochyb. Kamarádi si nekoukají na zadek. Kamarádi se na sebe láskyplně neusmívají. Kamarádi za sebe neplatí. Kamarádi si nepadají do náručí a už vůbec se nedrží za ruce. Kamarádi spolu nechodí do kavárny. Vždyť jsme kluci proboha. Tak co se to děje?