Prync s tulipány

Kniha

Bylo by hezký, kdyby svět nebyl takovej, jakej je teď. Bylo by fajn, kdybyste zavřeli oči a něco si strašně přáli, a pak se to vyplnilo. Ale pravda je: život prostě není takovej.
-Natasha Dušemrdi

Za tuhle knížku jsem utratil tři stovky, tady v Česku se už neprodává, seženete jí snad jen v knihovně, jenže ja jí chci mít doma, v mí knihovně. Odkoupil jsem ji od jedný týpky, která mi jí poslala poštou. Ta knížka byla zabalená jak nějakej dárek, bylo to fakt pěkný. Když jsem si jí vyzvedl a šel cestou na bus, měl jsem plný ruce nákupu a ta kniha nešla vůbec rozbalit. Nakonec se mi to povedlo, no může být. 126 stran bolesti a utrpení, to už všechno známe, není to první ani poslední příběh, malého děcka kterýmu se tak trochu zbláznil svět, trochu víc. 
Když jdu domů musím vyjít ten kopec, kopec na kterým nahoře zakopnete a padáte, padáte  úplně dolů, zase zpátky od kud jste přišly.
Nemám rád když je někdo doma, i když bydlím jen s fotrem, s kterým upřímně, je to docela psycho, máma od něj před rokem utekla. Nemá dost velkej byt na to abych sní mohl bydlet, tak jsem tady, sladký domov kde jsem vyrůstal, jak ironické, nikdy to tady sladký nebylo. Táta s mámou se pořád hádali, pořád dokola samý nesmlysli, ráno se vzbudit, jít do práce, přijít z práce, pohádat se a jít spát, plnohodnotný život, jen co je pravda. 
Nikdy tu nečeká teplý jídlo, i když tu je, nikdy není čerstvě připravený, pamatuju si když jsem byl malej, po škole jsem hned šel domů, kde z trouby máma vytáhla něco dobrýho a já měl radost, ale to už je dávno pryč. Teď chodím na střední, druhák, moc mě to nebaví, chodím na takovou starou hnusnou budovu, ani jedno prkénko na hajzlu nedrží, humus. Mám tam pár spolužáků s kterejma to docela jde, pořádný kámoše mám stejně jen dva. Mates a Eda, se třeba někdy neozvu týden, neodpovídám na zprávy, ležím v posteli a fňukám, jako ne že bych byl nějakej uplakánek, proste me všechno bolí, tam uvnitř, hrozně moc, pokud nezníš ten pocit, máš fakt kliku.
Podle toho co jsem zažil je můj život pěkně na hovno, je mi sedmnáct, nic nemám, nic neumim, to je fakt kombo. Co je tohle za život když ani nemám pořádný koníčky, žádnej sport nedělám, jsem hubenej a lehlej jak pírko, na tělák nechodím, heh dostal jsem od doktora papír že mám silný bolesti hlavy, takže tam jen sedím a nedělám nic. Což není žádnej kec, opravdu je mám, často to bolí tak hrozně že si chci hlavu rozmlátit, aspoň že nezvracím, to by bylo nechutný. Občas si ani ty prášky proti bolesti nevezmu, ne že by nefungovali, rád tu bolest citím, myslím, že si ji trochu zasloužím. Jediný co rád dělám, je četní, moje nejoblíbenější činnost. Mám v pokoji vlastní knihovnu, ve zdi, je černá a hustá. Rád na ně koukám a připomínám si příběhy který v nich jsou. Chodím taky do městský knihovny, ta naše to ti povim,  je tak krásná. Za stovku na rok si tu můžeš půjčovat co jen chceš, nejradši mám tituly který už nejdou koupit, nebo jsou moc drahý, protože nikdy nevíš jestli tě to bude bavit.