Budík mě probudil v sedm ráno.
Dál jsem si před rty polštář a zakřičel do něj.
Svoje sny si většinou nepamatuju. Ale poznáte, když je noc tak nějak špatná. Taková černá energie ve vaší hlavě.
Nějak jsem se přemluvil vylézt z postele. Vyčistil jsem si zuby a na obličej si cákl hrst studené vody. Nedá se říct, že by mě to úplně probralo. Ale minimálně to pomohlo. A stejně mi nezbývá nic jiného, než se pustit do práce.
Dneska jdu do práce až odpoledne. Je tam potřeba jen uklidit.
Jo, dělám i tohle. Děvka pro všechno.
Ale teď mám čas. Měl bych se podívat na ty obrazy.
Tak jsem se posadil ke stolu. Na klávesnici jsem vyťukal sedmimístné heslo. Obrazovka se rozsvítila. Pořád tu byl otevřený email od Jazzmine.
Postupně jsem se proklikával díly méně známých umělců. Ti budou hlavním tématem naší výstavy. Byla krásná, všechna.
Tihle lidé... mají vážně talent. Musí to být skvělý pocit... schopnost tvořit tak nádherné kousky. Rozumí barvám... ty barvy. Miluju barvy. Ale neumím s nimi pracovat. Tihle lidé... To jsou umělci.
Snažím se absorbovat energii každého obrazu. Abych je mohl rozmístit tak, aby v člověku vyvolali co nejsilnější pocit.
Uběhla skoro půlhodina a já byl teprve v polovině. Ahhh... proč musím pracovat tak pomalu... Kdokoliv jiný by se na to vykašlal a tolik se nezabýval přiblblým pořadím obrazů v hale... Jsem tak neschopnej.
Sundal jsem ruce z klávesnice. Můj pohled spadl na mé levé zápěstí. Ukazováčkem jsem přejel po bílých a růžových jizvách na něm.
Ne. Z tohohle už jsem venku.
Tohle mi ale úplně narušilo soustředění... A já se nechtěl dívat na obrazy s touhle náladou.
Nebo jsem jenom tak línej a hledám výmluvy, abych mohl prokrastinovat. To by mi bylo podobný.
Vstal jsem ze židle a šel do kuchyně pro sklenici, do které jsem nalil studenou vodu.
Napil jsem se.
S tím jsem udělal krok a chtěl se vrátit k práci. To bych ale nesměl být takovej idiot. Zakopl jsem o krabici s věcmi, která ležela hned vedle hromady oblečení a měsíc staré krabice od pizzy na mojí podlaze a vylít zbytek vody na sebe a na zem v okolí dvou metrů. Bordelář.
Musím tady uklidit...
Ale to počká.
Ponožkou jsem utřel rozlitou vodu a prázdnou sklenici nechal na lince. Vrátil jsem se ke stolu. Podíval jsem se na další obraz...
Na první pohled se to zdálo jen jako pár čar... Stačilo ale pár vteřin, a celý začal dávat smysl.
Nemohl jsem z toho obrazu odtrhnout oči. Ten zvláštní pocit. Studoval jsem každý milimetr té fotografie. A ten drobný nápis Vante, která pod něj Jazzmin v emailu přidala... Jako by tak nějak dotvářel celou tu absurdní povědomost, která z toho obrazu šla. Ale jsem si jistý, naprosto, že jsem ho ještě nikdy neviděl.
~
Další kapitolka~ co na ní říkáte? ;) Nezapomeň na hvězdičku~
