Rebelia [ RSMP ]

První nepohodnutí

Pohled Luny:

Vyšla jsem ven a rázovala jsem si to rovnou ke cvičišti. Už z dálky jsem slyšela údery mečů a křiky bojovníků. Lucas na mě zamával a vydal se ke mě.
„Dobré jitro, výsost-“
„Ještě jednou, mi řekni výsosti, byť, jenom omylem, tak jednu facku chytneš od mé ruky a druhou o zeď.“ zavrčela jsem. Vím, správně by se s bojovníky mělo jednat co nejlépe, aby vám vydrželi, ale nesnesu když mě někdo oslovuje "Výsosti, Jasnosti" a dalšími píčovinkami. Říkejte si co chcete, ale já nejsem královna, já nejsem ani člověk. No, co si budem, který "člověk" má ocas a uši?
„Ale prosím tě, to by si nedokázala.“ ušklíbl se Lucas a čekal i na to nejhorší.
„Ooo~ Vážně? Chceš se vsadit?“ to už jsem nevydržela a rázovala jsem si to ke cvičišti. Lucas je hodný člověk, ale zároveň strašně nesnesitelný a hlavně v Rebelii nejmladší.

Vzala jsem si z držáku sekeru a šla jsem k Eliotovi.
„Na, tady máš.“ podala jsem mu mojí sekeru. Eliot je moje práva ruka. Je vysoký, hbitý a vskutku impozantní. Né, že by byl vyšší nebo lepší než já. Je jen více moudrý.
Vzal si ode mne sekeru a připravil se k boji. Naše ranní rozcvička začíná vždy bojem. Ne moc rychlým, ne moc pomalým.
Rozmáchl se a švihl sekerou k mému ramenu, bohužel moc pomalu a mezitím já už uskakovala a loktem mířila na jeho lícní kosti. Loket se však ničeho nedotkl. Kolem ruky se mi obmotal vlasec od prutu. Takže dva proti jednomu co? Přetrhla jsem vlasec a skrčila se a mezitím mi nad hlavou prosvištěl něčí meč. Vyhoupla jsem se na obě nohy a rozmáchla se znovu loktem na ten a samý cíl. Tentokrát rána dopadla. Eliot se zakymácel a odstoupil. Kopla jsem pravou nohou a zasáhla jsem jí druhého bojovníka. Tím jsem ho shodila a měla jsem šanci zaregistrovat jeho obličej. Až po tom co mi hrudí projela ostrá bolest od šípu který patřil Eliotovi jsem si uvědomila, že ten druhý bojovník není bojovník, ale bojovnice. Delta neváhala a hbitě mě kopla do onoho, šípem propíchnutého, hrudníku.

mxdniight_ was slained by Delta_0.2

Probudila jsem se v mé postýlce která, se mi zdá, nebyla nikdy víc příjemnější. Vstala jsem a sprintovala jsem na cvičiště abych si posbírala věci.
Delta mi pár věcí podala a spěšně se omluvila. Proč se vůbec omlouvá? Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Nebo ne?
Ozvalo se známe troubení. Někdo nový se připojil.

DeetroitIsLoser has joined the game.

Ed? Co ten tady dělá? Všichni jsem na sebe pohlédli s nepopsatelným údivem. Vyrazili jsme přivítat našeho nového hosta. Co jiného nám zbývalo.

Ed, stále tak svalnatý a jak by někteří z vás možná řekli "sexy", tam stál a čekal až ho s jeho očekávanou úctou přivítáme. Posunkem ruky jsem všechny zastavila a uklonila se Edovi.
„Co chceš. Nejsi tady vítán.“ vypálila jsem a očividně jsem ho tím překvapila.
„Mno, čekal jsem víc přívětivé přivítání. Neradi vidíte někoho kdo vás osvobodil od tehdejší vlády, jejíž hlavou byla žena?“ nadechla jsem se abych něco řekla, ale okamžitě mě přerušil.
„Dorazil jsem se podívat, jak se vám pod vedením Luny daří. Koukal jsem na vaše streamy, videa, a musím říci, že jsem od tebe čekal víc Luno. Ale co o tobě, nepřišel jsem si poklábosit. Eliote! Kamaráde! Tobě nevadí, že ti velí žena?“ slovo žena řekl s takovým neskutečným pohrdáním, že mi klesla čelist. Cítila jsem, jak se na mě Delta podívala a čekala, že něco řeknu. Avšak já mlčela.
„Vám opravdu nevadí, že vám velí žena? Počkat- vlastně ona to žena ani není. Je to monstrum! Však se podívejte, uši, ocas, tesáky, zbystřené smysly a úplně jiný myšlenkový pochod. Není to... Nepřirozené? A tohle vám velí! Eliote... Kamaráde... Copak ty si to necháš líbit?“ neodvážela jsem se podívat za mě. Stačil mi Edův pohled. Bylo ticho a kromě šumění stromů by jste opravdu nic neslyšeli. A dost. Tohle si nenechám líbit. A navíc, stejně moje emoce prozradil nekontrolovatelný ocas. Nadechla jsem se abych mu slovně nakopla, ale Will to udělal za mě.
„Tak poslouchej ty jeden negramote. Luna je ta nejlepší hlava státu kterou jsme si kdy mohli přát. A ty náš názor nezměníš.“ Will, se postavil přede mne a napřímil se. Ed překvapeně ucukl.
„Takže i ty? Myslel jsem, že ty jsi se mnou.“
Ed v tu ránu vytáhl kuš a vystřelil. Všechno se semlelo tak rychle, že jsem ani nestihla zaregistrovat, že se ta Ash a ten Ash připojili a nemluvě o tom, že už stihly připravit zbraně k boji. Will dostal šípem a jeho krev mi stříkla na obličej. Sekera se mi v sekundě objevila v ruce. Willa jsem strčila za sebe a rozmáchla se sekerou. Sekera pro jednou cíl neminula. V tu ránu byl Ed bez jeho, hodně střeženého, culíku. Kolem mé hlavy mi prosvištěl šíp od Ashe. Ed ho dostal do ramene. Využila jsem situace a šíp mu z ruky vytrhla a rovnou mu ho zabodla do té druhé. Ed zaúpěl.
„To stačí. Myslím si, že Ed pořád není přesvědčený, co dokážeme. Že, Eduarde?“ procedila jsem mezi zuby. Ed si mě prohlédnul. Od špičky uší až po konec ocasu.
„Všemocná prezidentko Rebelie, Luno. Mohu si promluvit s jedním z tvých kavalírů?“
„A s jakým, smím-li se zeptat?“ tenhle chlap mě dovede do hrobu a bude tomu říkat účast na mistrovství světa. No, ale odejde bez medaile...
„S Eliotem, prosím.“ hlavou jsem pokynula Eliotovi aby šel k Eduardovi a s ostatními jsem vyšla ven.
„Luno...? Myslím, že na tom co říkal Ed něco je...“ ozval se Ash. Ztuhla jsem. Cože to řekl?
„Brácha má pravdu. Muži jsou od přírody moudřejší, silnější.“ ozvala se Ashley, sestra Ashera.
„Prosím?“ upřela jsem svůj pohled mezi stromy na Spawn.
„Říkala jsem, že na tom, co brácha říká něco je.“
„Copak ty by jsi to svedla lépe?“ nadechla se aby mi to popřela, ale já jí rovnou zarazila: „A pokud vím, tak jste mne zvolili společně. Nebyla tu žádná korupce ani vydírání. A vy sakra dobře víte, že bych sama na tu pozici nešla.“ zavrčela jsem na ni. Ať si jde kam chce, ale já za to nemůžu. Tolhe mě teprve dovede do hrobu.

Pohled Delty:

Říkejte si co chcete, ale Luna je až po uši v nenávisti. Vidím to na ní. Znám ji dost dlouho na to abych věděla co se s ní děje.
„Ash tohle opravdu nen-“ chtěla jsem doříci svojí pečlivě promyšlenou větu, ale Eliot vycházející ze Spawnu mě přerušil.
„Tak?“ zeptala se Luna.
„Luno...?“
„Hmm?!“ bože, horší než moje 3-letá sestra. A to je co říct.
Eliot nebezpečně mlčel...

„Chceme revoluci.“