𝐭𝐡𝐞 𝐭𝐢𝐦𝐞 𝐢 𝐰𝐚𝐬 𝐢𝐧 𝐥𝐨𝐯𝐞 [𝐰𝐨𝐨𝐬𝐚𝐧 𝐨𝐧𝐞𝐬𝐡𝐨𝐭]

𝐭𝐡𝐞 𝐭𝐢𝐦𝐞 𝐢 𝐰𝐚𝐬 𝐢𝐧 𝐥𝐨𝐯𝐞

Ráno bylo teplé. Slunko svítilo prudce a nemilosrdně na celé malebné městečko. Jak přišlo jitro, začali se probouzet i občané města. Mezi nimi byli i dva bratři- Choi Seonghwa a Choi San.

San pomalu otevřel oči. Dlouhé řasy a nádherné hnědé oči mu osvětlovalo slunce, které prosvítalo průhlednými záclonami. Rozcuchané vlásky byly na Sanovi rutinní záležitostí nejen po ránu, přes den dělal různé věci, při kterých nemohl své kadeře nechat upravené. Lezl po stromě, co měli před domem, dělal kotrmelce na zahradě a otravoval svého staršího bratra. Měl toho zkrátka tolik na práci, že jeho vlásky nemohly být učesané.

Po lehkém ranním rozkoukání San slezl z palandy, kterou sdílel se Seonghwou a vydal se do kuchyně, kde už dávno stál Seonghwa u plotny a chystal snídani.

San si nadšeně zatleskal, jako to dělal vždy, když měl radost a vypískl. San byl autista. Vada, která nešla odstranit. Ovšem nikomu, kdo ho znal, to nevadilo. Měli ho rádi takového jaký je, praštěný, nešikovný, ale roztomilý.

Seonghwa naopak byl velmi chytrý a pohledný muž. Dívky na něj letěly odjakživa a on si to užíval. Ne, že by San nebyl chytrý a pohledný, ale jakmile se někdo dozvěděl, jak je nemocný, okamžitě se stáhli do postranní. Přece se nebudeme kamarádit s tím pošukem, říkali si.

San se posadil tiše ke stolu a čekal, až Seonghwa řekne dobré ráno. San nikdy nemluvil jako první, vždycky čekal, až někdo začne a on se možná bude moct zapojit do konverzace.

„Dobré ráno, Sannie," usmál se pro sebe Seonghwa, který už na talíř nandával porci pro Sana. „Dobré hyung, hihi." San se takhle hihňal často. Bylo to znamení toho, že má radost nebo je z něčeho nadšený. Hwa dal talíř na stůl i s příborem a San začal jíst. Ve chvíli, kdy si do pusy dával druhé sousto, se rozrazily dveře až sebou oba dva bratři cukli, a přiřítili se Hwovy přátelé. Měl jich šest, opravdu blízkých. Joong, Jongho, Mingi, Yunho, Yeosang a Wooyoung.

Kdybyste se Sana zeptali, koho z nich má nejradši, bez váhání by řekl Wooyoung. Wooyoung s ním vždycky dělal s prominutím ty největší voloviny. Naučil ho lézt po stromech, házet vajíčka na cizí domy, skládat z papíru letadélka a další podobné věci. Ze všeho nejvíc na něm ale San měl rád, že Wooyoung se k němu choval společně s ostatními šesti rovnocenně. Nebral ohled na to, že byl autista. Mluvil s ním, jako by nemoc neměl.

Proto se Sanovi tak líbil. Wooyoung byl hezký, chytrý, hodný a vtipný. Prostě skvělý.

„Sakra! Měl jsem vykašlat na to vám nějaký klíče dávat! Trefí mě z vás akorát šlak," rozčilil se Hwa, ale okamžitě kontroloval Sana. „Sannie, není ti nic?"

Sanovi vlastně nic nebylo, akorát že talíř míchaných vajíček byl překlopený a vajíčka na zemi. San jen seděl a vyjeveně koukal.

„Oh, promiň Hwo. Nevěděli jsme, že zrovna snídáte," omluvil se Yunho a pousmál se. „Mimochodem, ahoj Sane," pozdravil.

„A-ahoj," zakoktal se San z předchozího šoku. Z šesti chlapců se jeden prodral dopředu a zezadu obmotal ruce kolem Sanova krku, přičemž si položil hlavu na jeho rameno. „Ahoj Sannie," zašeptal mu do kůže na krku, a tak se San mírně oklepal z nečekaného kontaktu. „A-ahoj Woo," usmál se, odsunul židli, stoupnul si a sám padl Wooyoungovi kolem krku.

„Už jsem se na tebe těšil, Woo," usmál se San, ale to Woo nemohl vidět. „Já na tebe taky, Sannie," usmál se zase Woo a přitiskl si drobné tělíčko chlapce blíž. San měl úžasnou osobní vůni, kterou Wooyoung miloval. Pořádně vdechl jeho vůni a ostatních v místnosti si vůbec nevšímal.