Na konec světa (Ondra Sokol & Igor Chmela ff)

Na konec světa

Posedával na vyšší barové stoličce, levou dlaní si podpíral hlavu a v pravé svíral skleničku zpola plnou zlatavé tekutiny. Led se v ní pozvolna rozpouštěl, ale nezdálo se, že by si tohoto přirozeného jevu tání jakkoliv všímal. Neurčitý pohled upíral k jednomu bodu před sebou, aniž by vlastně věděl, na co kouká, celkově skleslý výraz jen doplňovaly melancholické myšlenky a vzpomínky plné bolesti. Silou se je pokoušel vytěsnit, avšak kýžený výsledek se stále nedostavoval. Všechno se jevilo zoufale vyčerpávající a k nesnesení složité, každý den se vlekl a jedna jediná minuta se tak loudala, že mu připadala jako dny. Dny v divadle, moderování, debilní dotazy na každém rohu, stále totéž dokola a málo volna, aby se mohl osamocen utápět ve svých depresích, přemýšlet nad zbytečností lidského bytí a z věčně optimistického muže se stát pouhou lidskou karikaturou. Zrovna tento večer, po dlouhé době zcela bez povinností, okamžitě využil. Zaplul do prvního baru, který po cestě domů potkal, a objednal si nějaký chlast.

Nedíval se, co mu muž za barem nalil, pravděpodobně by ve svém momentálním rozpoložení nerozeznal pivo od nafty, ale nechtělo se mu nic zjišťovat, potřeboval pouze na nějakou tu chvíli zapomenout na všechen bordel v hlavě. Zavrtěl hlavou, když ani pátý panák nepřinesl nějakou úlevu. Mávl na barmana, jakože se ještě vrátí, a odebral se k východu. Vylezl na chodník, jehož povrch se částečně ukrýval pod tenkou vrstvou námrazy. Blížily se Vánoce, svátky klidu a pohody, pro něj tedy spíše depresí a samoty, okolí opanovala tuhá prosincová zima, jakou už pár let nezažil. Nadechl se ledového vzduchu, zalovil v kapse hřejivého kabátu a vylovil krabičku cigaret.

Jednu vytáhl, zapálil si a v prstech pocítil příjemně uklidňující brnění. Opřel se o zábradlí, překřížil nohy a zamyslel se, proč je vlastně tak moc v háji. Nebo aspoň nad tím, proč si tak připadá, poněvadž ve skutečnosti na tom byl vlastně dobře. Úspěšný herec, známý moderátor, bavič, režisér, měl prakticky všechno, co kdy chtěl. Všechno, ale i tomu všemu zkrátka něco chybělo. Peníze? Ne, těch měl dost, slávy ostatně taky. Možná praví přátelé, s nimiž by se mohl stýkat častěji, možná rodina.

Téměř se mezi dvěma potáhnutími z cigarety uchechtl. Rodina, jasně, okomentovalo jeho kritické podvědomí tak posměšně, že měl chuť ho seřvat. Zarazil se až v momentu, kdy mu došlo, že řvát sám na sebe někde na ulici vážně není nejlepší nápad. Jak chceš mít rodinu, ty idiote, když nedokážeš nikoho milovat? pokračoval hlas v jeho hlavě nepěkným tónem. Vážně se tu teď kárám? napadlo ho posléze. Ještě nějakou dobu se takhle vnitřně dohadoval se svojí vlastní myslí, než hlas uvnitř zasadil poslední ránu. Vyplivl na něj to nejhorší, co momentálně mohl, avšak zároveň i největší pravdu, jíž moc dobře znal a které se obával. Kdybys Chmelovi pořád nelhal, všechno mohlo bejt jinak. Ale ty ne, odehnal jsi ho stejně, jako odháníš všechny, přitom ti na něm tak záleželo. Posral jsi to a moc dobře to víš, tak se teď laskavě nelituj! uslyšel někde pod vrstvami kůže mezi svýma ušima a pocítil nutkání té hlavě vrazit facku. Připadalo mu, že na něj křičí někdo cizí. Někdo, kdo ví o jeho nejtajnějších pocitech a právě mu dává sežrat všechny jeho chyby.

Vztekle praštil do zábradlí, ruka při kontaktu s kovem bolestivě zaprotestovala, uhasil nedopalek cigarety, odhodil jej do popelníku vedle vchodu a vrátil se do lokálu. Tam vypil zbytek obsahu sklenice, vlivem okolního vzduchu již zcela teplý, znechuceně zaplatil a vydal se někam pryč. Domů se mu ještě nechtělo, pracovat už vůbec nezamýšlel a žádné jiné plány už neměl. Chtěl se jen ožrat, jenže ani to mu mysl nedopřála. Najednou měl sice o něco méně věcí k řešení, za to mnohem závažnější. V hlavě mu znělo pouze jedno. Jediné jméno, jediná osoba, k níž choval ty nejhlubší city, největší lásku, jakou mohl. Igor...