Život po lockdownu | Life After Lockdown

Život po lockdownu (CZ)

Wattpad v rámci jejich spolupráce s Honorem požádal mě a další pisálky o to, abychom se s vámi podělili o to, jak vypadá náš život v lockdownu a na co se po něm těšíme.

V rámci jejich kampaně nám taktéž poskytl jejich nejnovější Honor X10 lite, abychom mohli vyzkoušet jestli je to opravdu tak dobrý telefon k tomu, abychom zůstali kreativní a inspirovaní ve všech situacích. S jeho dlouhou výdrží baterie a velkou obrazovkou dokáži strávit hodiny nad čtením, kdy můžu dokonce využít i jeho ebook módu. Takže ano. Je to opravdu telefon, který mi pomohl zůstat kreativní a hlavně nic nezapomenout než se dostanu ke svému počítači.

Doufám, že si užijete mé povídání.

Když jsem prvního ledna se skleničkou v ruce sledovala ohňostroj a přemýšlela nad tím, jak bude nový rok a hlavně nové desetiletí vypadat, tak mě napadala spousta věcí. To, co ale přišlo jsem nečekala.

Ulice vypadající jako z postapokalyptických filmů. Prázdné, ani živáčka, a když už se stane, že někoho potkáte, tak vás obejde obloukem se strachem v očích.

Komunikace s lidmi skrze počítač, který je příliš starý na to, aby zvládl pracovat sotva pár hodin a teď po něm mám chtít, aby fungoval celý den. Nejsem si jistá, kdo je v tuhle chvíli víc unavený, jestli já nebo on.

Masky, které máme neustále na obličeji. Překvapivě ony ale nejsou tím, co mi vadí, a při nadcházející zimě si myslím, že zima nebude to jediné, před čím mě bude maska chránit. Pozitivní na tom je, že si alespoň nemusím kupovat žádnou novou šálu.

Stejně jako většina lidí jsem se ze začátku pokoušela na tohle všechno nemyslet, nevnímat to. Zavřela jsem se v pokoji, pustila jsem si nahlas hudbu, dělala, že se okolo mě a ve světě vlastně ani vůbec nic neděje. Byla ale jenom otázka času než jsem pokoj musela opustit, hudbu vypnout a začalo mi docházet, co se vlastně děje. Od té doby jsem měla možnost zažít spoustu nových a zajímavých věcí, které bych za normálních okolností asi nikdy nezažila.

Nikdy jsem nečekala, že za dobu svého studentského života budu něco před lidmi prezentovat v pyžamu. Jenom ta představa zněla jako noční můra. Můra, ve které člověk stojí před plnou posluchárnou bez oblečení, nebo v mém případě, v mém oblíbeném a hlavně pohodlném pyžamu modré barvy, na kterém jsou potisky malých králíčků. Dnes si ale už ani nedokážu vzpomenout na prezentaci z několika posledních měsíců, kde bych toto pyžamo na sobě neměla. Určitě jsem nepočítala nikdy s tím, že součásti mé každodenní rutiny bude poznatek, že pokud si na sebe obleču mikinu, tak můžu prezentovat z pohodlí své postele, a při tom pořád budu vypadat jako vzorný student.

Za posledních pár měsíců jsem taky zjistila, jak jsem ráda za své přátele a rodinu. I když s většinou z nich komunikuji online, tak na sebe vždy máme čas, a když potřebujeme s někým mluvit, tak tady pro sebe kdykoliv jsme. Nic nás nezastaví před tím, abychom hodiny mluvili o knížkách, filmech a hlavně o zábavných příhodách z našeho života v karanténě.

I když si připadám, že je každý den jako přes kopírák. Ráno vstanu, udělám těch pár kroků ke svému stolu, kde se posadím na židli, na které trávím celý den tím, že koukám do monitoru a večer udělám zase těch pár kroků zpět do postele. Tak se snažím z toho všeho dostat maximum. Konečně jsem se pustila do svého nikdy nekončícího seznamu s filmy. Začala jsem vařit a péct i něco jiného než jídla, na jejichž přípravu mi stačí jenom mikrovlnka. Píšu a dělám hromadu jiných věcí, na které jsem předtím neměla čas. Přesto všechno mi ale pár věcí chybí a nemůžu se dočkat, až tohle všechno skončí.

Těším se až se otevřou hranice a bude bezpečné vycestovat. Dokážu si představit, že budu sedět v prvním letadle, abych mohla navštívit své kamarády, které jsem neviděla od minulého roku. Začíná mi i chybět ten pocit, když se člověk ztratí úplně v cizí zemi a dostane se do ulic, kam by se normální turista nikdy nedostal.

Nemůžu se dočkat, až se budu moci svobodně projít s kamarády po ulici. Až bude šance si s nimi sednout do kavárny bez toho, abych měla strach z lidí okolo mě nebo z nějakých opatření. Nemůžu se dočkat, až po dlouhém dni, kdy už budu unavená a jediné na co budu myslet bude má postel, mi začnou chodit esemesky s tím, ať se zvednu a jdu ven. Nebudu se ani pokoušet vymýšlet nějakou výmluvu. Nasednu na první autobus do centra a pojedu za nimi. Dokonce i s úsměvem na tváři.

Tohle a ještě hromada dalších věcí mi chybí. Nemůžu se prostě dočkat svého života po lockdownu.

Chtěla bych ještě jednou poděkovat Wattpadu a Honoru za tuto příležitost.

Pokud jste zvědaví na to, jak ostatní oslovení uživatelé z celého světa prožívají tyto chvíle v lockdownu, tak se určitě běžte podívat na profil improveyourwriting a na jejich seznam HONOR Emerging Writer. 

Budu velice ráda, když se v komentářích podělíte o své zážitky a představy o tom, jak bude váš život po lockdownu vypadat.