Lotos

2. Kapitola

     Zpěv mi pomáhal se od všeho odreagovat, když jsem potřebovala chvíli čas jen a jen pro sebe, nebo si potřebovala protřídit myšlenky.
     Mezitím, co jsem si zpívala, tak si vítr pohrával s mými vlasy. Bylo to příjemný, akorát je budu muset znova učesat.
     Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Byla jsem pekelně unavená. Nechtělo se mi už vstávat, tak jsem se otočila na okno a pozorovala přídoru a holé Sakury venku.

...

     Probudila jsem se navzdory slunečnímu svitu. Promnula si oči, stoupla si a protáhla se jako každé jiné ráno.
     Okno jsem měla pořád otevřené dokořán. Podívala jsem se z něho a uviděla Sakury, jak se pyšnily holými kmeny za ranního světla. Listí ze stromů už dávno bylo spadané na zemi a podzimní vítr je vál dál pryč. Před oknem byla malinká růže, která tam ale včera nebyla. Růže byly ty nejhezčí zamilované květiny, které prý existovaly.
     Usmála jsem se nad tím a podívala se na hodiny. Půl osmé.
     V kolik, že je snídaně?
     Neměla jsem tušení, ale tradicí u strýčka byla snídaně v osm hodin. Raději jsem se tedy převlékla a hned na to se rozešla směrem jídelna.
     Docela mi cesta vypadla, ale při cestě jsem potkala nějakého kluka s černými vlasy, který šel nejspíše na snídani taky. Neměla jsem ale nejmenší tušení, který to byl. Bála jsem se sama vstoupit, když zmizel za velkými dveřmi, které se hned za nimi zavřely, tak jsem tam jen tak stála a přemýšlela, jestli to byl dobrý nápad.
     Co si ostatní budou myslet?
     „Sayuri. Pojď za mnou. Nebudeš s nimi snídat. Budeš se mnou a s někým, koho ti chci představit." Strýček mě vylekal. Měla co dělat, abych nezakřičela na celou školu. „Strýčku, takhle mě neděs." Řekla jsem a hned na to se strýček zasmál. „Promiň, nechtěl jsem, abych přišel příliš pozdě. Ještě nemáš dostatek síly a kontroly nad svou mocí, takže se ještě nemůžeš připojit k ostatním, ale budeš se mnou a s ním trénovat." Hned na to jsme došli k nějakým dveřím a strýček zaklepal. „Je otevřeno." Ozvalo se z druhé strany a my jsme vešli.
     „Satoru-sensei! Eh?" Růžovovlasý kluk se hned zaseknul nad pohledem na mě a strýček hlasitě zasmál.
     „Itadori, tohle je Gojo. Moje neteř, ale prosím tě, raději jí říkej Sayuri. Je na to zvyklejší, než na Gojo a hlavně v tom bude bordel, kdyby nás někdo zavolal příjmením." Představil nás a já jsem se uklonila, jak bylo slušností.
     „Ahoj. Jsem Itadori Yuuji. Známý jako Sukunova nádoba." Uklonil se taky a potom jsme se oba dva otočili na strýčka. „Sensei, co tu vlastně bude dělat?" Zeptal se
     „Ono, já neumím ovládat svoje jujutsu, takže budu tady s tebou ve výcviku." Usmála jsem se na něho a jemu se vytvořil velký úsměv na tváři. „Jupí! Aspoň tady nebudu sám." Zasmál se a strýček mezitím odešel.
      „Tak mi něco o sobě pověz. Jaký je tvoje jujutsu?" „No, tak jsem Gojova neteř. Neumím ovládat svoje jujutsu. Moje jujutsu je něco jako temné živly, takže třeba příroda, ale temnější. Je to jako, když jdeš temným lesem v noci. Prostě hrůza. Jinak ráda zpívám se strýčkem a obecně miluju zvířata." Usmála jsem se a teď byla jeho řada. Vyrušl nás ale Gojo, který přišel do pokoje s něčím za zády
     „Budete koukat na filmy. To by mělo pomalu zdokonalovat vaší výdrž a hlavně. Abyste u toho tak jednoduše neusnuli." strýček vytáhl Loutku medvěda.
     „Ne!" Schovala jsem se s výkřikem za Yuujiho a odmítala se přiblížit k té plyšové věci.
     „Ale no tak, nic ti neudělá, pokud budeš vzhůru." Uklidnil mě strýček a já jsem si klekla k filmům. „Který vybereme jako první?" Zeptala jsem se Yuujiho a to už tu strýček nebyl, ale nechal Tsukamoto na sedačce.
     „Něco akčního. Nemám rád romantické filmy." „Já je taky nemám ráda. Mohla bych dostat z nich cukrovku." Vyplázla jsem jazyk na náznak hořkosti a vybrala horor. Nebála jsem se jich. A hlavně vždycky, když jsem s někým koukala na tyhle filmy, jsem viděla jejich personalitu. Jaký doopravdy byli. To byl můj skrytý talent.
     „Tak jo Doufám, že se potom v noci nebudeš bát." Zasmál se a spustil film.
     „Jsem už pěkně unavená." Zívla jsem únavou, ale stejně jsem musela vydržet. Nemohla jsem zklamat strýčka.
     Bylo to už skoro devět hodin, co jsme neustále koukali na filmy a zrovna tenhle byl nudný. Byl to poslední na výběr. Jenže jsem nečekala, že bude tak žhavý. Yuujiho ty žhavé scény docela zajímaly, ale mě spíš zajímala jeho exprese. Podle jeho obličeje jsem dokázala vyčíst hodně, i podle toho, že sedí fakt jako kluk.
      „Proč na mě pořád koukáš?" Zeptal se najednou a jeho oči se přišpendlily na mě.
„Vnímám tvůj pohled od té doby, co tahle scéna začala." Otočil se na mě a jeho oči byly jinačí, než byly předtím. Byly temnější a plné posedlosti, nebo jen tak mohly vypadat, ale vm, co jsem viděla.
     „Můžete přestat na sebe tak koukat. Chci sledovat ten film." Promluvila jeho tvář a já se musela zasmát.
     „Sukuno, jsem ráda, že se setkáváme." Řekla jsem s úsměvem a z Yuujiho obličeje se vynořilo oko, které se hned podívalo do mých očí. „Heleme se. Jestli to náhodou není Sayuri. O tobě mi Satoru zapomněl vyprávět. Je pěkně skrývavý ve svých věcech a..." jeho slova byla přerušená ženskými vzdychy, které se linuly z televize. „Fuj." řekla jsem s odporem v hlase a Sukuna do mě začal rýpat. „Tak nevinné ptáče. Yuuji, přísahám, jestli se někdy proměníme, tak odejdu za ní." Olízl si rty a já jsem mu vrazila facku přes ústa. Jenže mi v tu dobu nedošlo, že je tam i Yuuji.
     „Promiň." Omluvila jsem mu, když se držel za červenou tvář. Byla jsem hodně vytočená. „Sayuri. T-tvoje jujutsu..." Byl docela vylekaný, když na mě podíval.
     „Co? Co se děje?" Zeptala jsem se ho a on ukázal na mě. „Tvoje aura je temně zelená!" „Jo, to bude vysvětlovat můj druh energie. To je v pohodě. Yuuji." Usmála jsem se na něho a on si oddechl.
     „Ona má speciální třídu Prokleté energie. To se jen tak nevidí, ale znal jsem jen jednoho člověka, kdo dokázal část ovládat. Byl jako osina v zadku, když se s Gojem spojil a porazili mě. To byl tvůj zasraný otec." Zasmál se znovu Sukuna. Nikdo v životě mě takhle moc nevytočil, abych mohla použít své jujutsu naplno, ale Sukuna byl značným příkladem, že to někdo dokázal.
     „Sayuri. Klid. Je to blbost co říká." „Ale není! Nemám pravdu Yanemi?" Kdybych měla svůj stav popsat slovy, tak bych nenašla dostatek slov. 
     Běsnící proud zlosti mnou projížděl jako namydlený blesk. Cítila jsem, jak mi silně a rychle bušilo srdce z návalu adrenalinu. Slyšela jsem ho až v uších, ale nevšimla jsem si, že Yuuji zmizel. Viděla jsem to všechno. Všechny ty vzpomínky na zasrané Prokleté mrtvoly, které byly u mě doma. Rozežíraly mé rodiče, ale já nezmohla nic. Nebo jsem si to jen myslela.
     „Sayuri!" Dvě pevné ruce mě ihned objaly a já jsem se probudila z toho transu, který jsem měla výjimečně. Podívala jsem se rychle na osobu přede mnou. Byl to Satoru s vyděšeným výrazem na obličeji. 
     „Jsi v pořádku?" Zeptal se mě. Já jsem kývla na souhlas a podívala se okolo sebe. Květina, která byla na parapetu byla černá jako temná noc. Celá byla divná. Rozrostla se do všech koutů pokoje a i z otevřeného okénka. Ostny vypadaly jako kdyby dokázaly probodnout tlustou vrstvu kůže. Listy vypadaly jako řezné pily, ale jen květ zůstal červený a rozkvetlý.
     „To jsem udělala já?"

15.10.2024, 11:25

Píšu tuhle kapitolu opravdu skoro po dvou letech???? Ježíš, já ani sama nevím, ale píšu ji uprostřed hodiny, ale dokud mám dobře známky z toho předmětu, tak nás učitel neřeší. Každopádně. Z téhle kapitoly už snad jde vidět, že MC má nějaké problémy, kromě ovládání jejího Jujutsu. A opravila jsem Gojovo jméno, protože jsem zmotala jeho jméno a příjmení, takže jsem všude opravila, že Sayuri je 'Sayuri Gojo' a ne 'Sayuri Satoru' XD

Doufám, že se Vám kapitola líbila a budu se těšit na Váš názor, co si o téhle kapitole myslíte :3

- Váš čokodonut🍩