Ledová země

Prolog

Přes arktickou krajinu běžel pohublý vlk. Na kostech mu visely zbytky srsti a kůže, ale maso žádné. Pravou přední nohu měl zkroucenou do podivného úhlu, dříve bílá srst zbarvená jako sníh byla teď pokryta už dlouho zaschlou krví. A omrzliny, po celém těle.  

A přes to všechno běžel. Nutil své tělo k pohybu, ačkoliv měl sám pocit, že už nemůže. Ale nesměl se zastavit. Zamrznout. V těchto končinách to znamenalo jediné. 

Smrt.

Co vlastně dělal takhle daleko na severu? Neměl by tu být. Další vlna bolesti. Nezvládne to, ne sám. Byl na nohou už příliš dlouho. Polární noc jakoby byla nekonečná a on se právě uprostřed jedné z nich nacházel. Tady nebyl den a noc, světlo a tma. Tady neexistoval čas. Tik tak. Jak dlouho tu jsem?

Upadl. Namrzlá země ho srazila na kolena. Zanaříkal. Ještě pár kroků. Už jen kousek. 

Ani nevěděl, kam jde. 

Zima pomalu ustupovala. Z nebe se snášel sníh, ale jemu bylo příjemné teplo. Zavřel oči. Jen mě nechte spát, prosím... 

Na vlčí tělo se snášely hebké sněhové vločky a balily ho do své mrazivé náruče, ale on je necítil. Tělo mu prostupoval nádherný žár. Už díky němu necítil bolest v končetinách. Vlastně... 

Vlastně je necítil vůbec. 

Cítil tep svého srdce a vnímal svůj dech, víc než kdykoliv předtím si uvědomoval život v sobě. 

Řekni mi, jen mi pověz, jak tenhle systém může fungovat? 

Slyšel hlasy ve své hlavě, důrazněji než kdy dřív, dožadovaly se jeho pozornosti. Tolik hlasů. 

Nikdy nepřestaly. Doháněly ho k šílenství a zároveň držely při životě. 

Ale ani ony nedovedou vše.

Už viděl jen obrysy. Všechna ta bílá, ta strašlivá barva sněhu, začala mizet. Nahrazovala ji mnohem přívětivější černá. Uklidňující temnota. 

A on se jí odevzdal. Už nemohl bojovat. Ani nevěděl jak.

Těsně před ztrátou vědomí uviděl hvězdu. 

"Co to bylo?"

"Mráz."

// Velmi krátký prolog, další části už budou delší. Doufám, že se líbilo, každé zkouknutí, like nebo komentář potěší :3