Stříška

„Nech mě na pokoji! Já za to nemůžu! Já se snažím!" Zakřičel jsem na mámu a utekl do pokoje. Se zaslzenýma očima jsem otevřel okno a vlezl na plochou stříšku pod ním. Přitáhl jsem si kolena k sobě a rozvzlykal se naplno.

Najednou jsem uslyšel, jak někdo v domě naproti otevřel okno, vylezl ven a také si sedl na stříšku. Já jsem se skryl do stínu a naslouchal zvukům toho vetřelce. Po chvíli jsem ho zaslechl brečet, tak jsem se odhodlal promluvit. „ Ahoj, jsi v pořádku?" On se leknutím zalknul, ale nic mi neřekl. Tak jsem mluvil dál „Můžeme se klidně navzájem vypovídat, jestli chceš. Jsi první člověk, který se mi nesměje hned, jak mě vidí. I když mi je jasné, že to je asi tím, že mě neznáš..." Kouknul jsem na něj, a on mě v tichosti pozoroval s mírným úsměvem, který zakryl jeho smutek. Slabě přikývl a já se rozpovídal. Pověděl jsem mu, že mám velké problémy ve škole s chemií a proto se hádám s mámou. Také, že nemám žádné kamarády, protože se mi líbí kluci a lidé ve škole jsou hodně homofobní. Když jsem to řekl, koukl jsem se na jeho reakci. Naprosto jsem nedokázal vyčíst z jeho tváře, co si o tom myslí. On to ale přešel bez okolků a poprvé za celou dobu promluvil.

„Jak se jmenuješ?" Jeho milý a pláčem trochu nakřáplý hlas mi zněl v uších

„Jmenuju se Harry Styles, jak ty?"

„Louis Tomlinson..." špetl do ticha.

„Co se ti stalo?" Zeptal jsem se znovu.

„Rozešla se semnou Eleanor, chodili jsme spolu dva roky. Ale protože jsme se s rodinou přestěhovali sem, řekla, že vztah na dálku nechce."

„Ale to by se dalo zařídit ne? Přes facetime byste si volali a o víkendech se vídali." Nechápavě jsem namítl.

„To asi ano, ale ono toho v našem vztahu skřípalo více, poslední kapkou bylo, když se dozvěděla, že můj první vztah byl s klukem."

Otevřel jsem pusu dokořán a pomyslel si 'Slyšel jsem správně????? On řekl, že měl kluka!!!' Rychle jsem něco řekl, aby nebylo ticho moc dlouhé a nepříjemné.

„Jsem moc rád, že jsi mi to řekl, za poslední dobu jsi, kromě mé mamky, první člověk, co není homofob a hrozně mi někdo takový v okolí chyběl."

Povídali jsme si až do rána. Neřešili jsme, že je druhý den škola, pořád jsme si měli o čem povídat. Bohužel jsme zjistili, že Louis chodí na jinou školu. Takže jediné místo, kde se můžeme potkat, je tady. Když začalo svítat, tak jsem se podíval na hodiny: „A sakra, už je půl páté ráno. Budu to muset dospat ve škole." Řekl jsem a oba jsme se tomu zasmáli. Okolo půl sedmé jsme se rozloučili a šli se nachystat do školy. Připravil jsem si učení, umyl jsem se, oblékl se a snídani si vzal na cestu do ruky. Když jsem dorazil do školy, začalo to jako každý den. Posměchy, nadávky a občasné dloubnutí pod žebra. Většinu dne jsem v hodinách prospal, na oběd jsem radši nešel, místo toho jsem rychle utíkal domů, že počkám na Louise na "našem" místě, když jsem přišel k oknu a koukl k Louisovi, on už tam seděl a zase plakal. Vylezl jsem z okna a sedl jsem si: „Ahoj Lou, neměl jsi dobrý den v nové škole, že pláčeš?" Louis mi pověděl, co se mu stalo, ve škole to prý nezačalo vůbec dobře, ale já věřím, že se to určitě brzy spraví. Jen jsem se ho slovně snažil uklidnit a po chvíli jsme si už povídali o všem možném. Po pár desítkách minut přišla domů moje mamka.

„Harry? Jsi tu?" zavolala do útrob domu.

Já jsem jí hnusným tónem odpověděl: „Jo jsem!"