Dívej se mi do očí ✓

#1

Obrovské město z ptačí perspektivy zabíralo celý výhled před čelním sklem, zatímco jsme pomalu mířili k finále přistávací dráhy cílového letiště. Let se dnes nedočkal žádných zvláštních událostí, naštěstí chtělo by se říct, a tak už našemu letounu nezbývalo než dosednout na zem a odrolovat k terminálu.

„Chtěl jsi cestujícím dopřát dvě přistání v jednom?" rozverné rýpnutí směřovalo k mému prvnímu důstojníkovi, který měl přistání v rukou, když si hlavní podvozek maličko odskočil.

„Ha ha," hodil po mě na oplátku pohledem přes horní obroučky tmavých pilotek.

*

„Co máš na zbytek dne v plánu?"

„Večer jdu na koncert," moje odpověď zazněla lehce nepřítomně, zatímco jsem se probírala dokumentací k proběhlému letu.

„Nemělo to být až za týden?" pozastavil se druhý pilot.

„Mělo... Před týdnem..."

„Hej..." luskl mi několikrát u ucha.

Konečně jsem k němu vzhlédla a věnovala mu plnou pozornost.

„Ta dokumentace je v pořádku. Zvolni, když se máš jít za chvíli bavit."

„Promiň, jsem z toho trochu na vážkách."

„Proč?" objevil se mu na tváři upřímný údiv.

„Znáš ten pocit, kdy máš od něčeho hodně velká očekávání, ale úplně si tím nejsi jistý?"

Druhý pilot se na mě podíval s výrazem: „Jsi evidentně přepracovaná. / Moc o tom přemýšlíš."

„Holka klid," usadil se zpět na sedačku a rozšafně se o ni opřel loktem, „čeká tě životní koncert, máš jen trému. Jak dlouho už na ně čekáš?"

„Víc než rok..." přiznala jsem neochotně.

„V tom případě pro tebe mám osobní checklist, podle kterého se neprodleně zařídíš: odejdeš z tohohle letadla a letiště, hodíš všechny starosti s prací za hlavu, půjdeš do hotelu, tam se dáš do pucu, odpočineš si a večer si ten koncert užiješ na sto procent. Rozumíme si?"

Chvíli jsem mu oplácela nesmlouvavě upřený pohled, kterým mě častoval, když najednou vyplázl jazyk a stáhl obličej do pitvorné grimasy.

Můj smích už pak byl očekávatelnou spontánní reakcí.

„Správně, úsměv a pozitivně," poplácal mě po rameni a naznačil, že opravdu odcházíme.

„Díky," vzala jsem si sako a v jeho doprovodu opustila palubu letadla.

*

Přesun do hotelu, který měla naše společnost nasmlouvaný pro posádky na odpočinku mezi jednotlivými lety, chvíli trval, ale dalo se to snést.

Na pokoji sako letělo na postel a já vzápětí za ním, kufr zůstal stát bez povšimnutí u dveří. Chvíli jsem bezmyšlenkovitě hypnotizovala strop nade mnou, když mi docvaklo, že kolega měl pravdu. Na tenhle koncert jsem čekala opravdu dlouho a svou srdci nejbližší kapelu měla naživo vidět vůbec poprvé. Po zádech mi přejel mráz, spolu s uvědoměním, že do okamžiku O zbývá už jen několik hodin.

„To je sice hezké, ale nejsi lazar ani pubertální teenager, abys celou tu dobu jen ležela na posteli a třásla se napětím. Navíc v uniformě," zavelel hlásek mého pragmatického já.

Od stresu mi vždycky pomáhalo běhání, proto jsem po krátké návštěvě koupelny a výměně uniformy za vhodnější oblečení opouštěla hotelový pokoj se sluchátky v uších a úmyslem zamířit do parku, na obvyklý okruh.