Princezna vlků a sousedního království

Tento příběh se odehrává v dávných dobách, kdy byla země pokryta lesy. Sídlili zde již od nepaměti Duchové bohů. Tehdy spolu člověk a zvířata žili v harmonii, ale s postupem času byla většina lesů zničena. Ti, kdo zůstali, byli napadáni obrovskými tvory, kteří sloužili velkému duchu lesa, neboť tyto časy patřili bohům a démonům.

Když jsem se zbudila, bylo časné jitro. Slunce pomalu stoupalo na obzor, a já musela vstávat. Byla jsem sama v jeskyni, moji dva sourozenci tu již nebyli a matka taktéž. Přesně jsem věděla, kde budou. Vyšla jsem z jeskyně a podívala se směrem nahoru. Měla jsem pravdu, všichni tři se koukali na vycházející se slunce. Z vrcholku jeskyně. Pomalu ale jistě jsem vylezla po kluzké skále nahoru. Šla jsem pomalu rovnou k nim s úsměvem na rtech. Sedla jsem si ke své matce, byla to vlčice. Matka měla sněhově bílou srst, dva ocasy a také to byla bohyně vlků. Díky tomu byla o dost větší než moji sourozenci. Přitulila jsem se, byla mi trochu zima. Na sobě mám totiž jen slabé černozelené tričko, a černé šortky. Boty jsem nenosila, akorát by mi překáželi. Jakmile jsem se o matku opřela, bylo mi hned lépe. Podívala jsem se na ni. „Jak dlouho už jsi vzhůru, mami??“ Ano, nebyla jsem její skutečné dítě, byla jsem totiž nalezenec. Vím jen to, že mě moje skutečná matka pohodila do lesa a utekla. Ale má současná matka mě našla v lese úplně opuštěnou a samotnou, tak si mě vzala k sobě a vychovala mě jako svou vlastní vlčí dceru, díky tomu jsem i získala dva skvělé bratry. Starší bratr byl také celí bílí, ale byl to obyčejný vlk, i když byl potomkem vlčí bohyně. Mladší bratr byl ale celý černý, také to byl obyčejný vlk, i když byl také potomkem bohyně vlků. Tím že byly potomky bohyně, mohli normálně mluvit. Pak najednou matka řekla „Celou noc pozoruji hvězdy a poslouchám, jak les ke mně mluví. Nemohu díky tomu spát, když slyším, jak les naříká a díky lidem umírá.“ Pořád se dívala, jak slunce vychází a ani o kousíček se nepohnula. „Matko, rozhodla jsem se, že se dnes vydám do hradu a konečně najdu tu truhlu.“ Matka se otočila a podívala se mi do očí a já koukala, do těch jejích, měla je krásně červené. „Běž, ale buď opatrná.“ Přikývla jsem a vstala. Prošla jsem kolem mých bratrů, ti se na mě podívali a popřáli mi hodně štěstí.

Už je to osm let co tu truhlu hledám, ale pořád nic. Nic jsem za tu dobu nezjistila. Slezla jsem z vrcholku jeskyně, přímo dovnitř a sebrala si svojí katanu a dýku. Pak jsem si vzala sáček s usušeným masem, abych se mohla po cestě najíst. Vyrazila jsem tedy na cestu. Musela jsem projít celý les, takže mi to trvalo tři hodiny, než jsem konečně zahlédla hrad. Přesně k němu jsem totiž mířila. Po pár minutách jsem přišla na konec lesa. Nakonec mi zbývalo přejít mýtinu, a už budu u hradu. Ale to byl vždy ten nejtěžší úkol. Protože vojáci mě hned zpozorovali. Ale tentokrát na hradbách nikdo není. Je to dost neobvyklé. Rozeběhla jsem se k hradbám.

Jakmile jsem se dostala ke hradbám, přitiskla jsem se ke zdi, abych tak nebyla vidět. Vedle mě bylo nějaké malé okénko, tak jsem se jim protáhla a dostala se tak do hradu. Ocitla jsem se v tajných chodbách, které jsem trochu znala. Uviděla jsem v dálce dřevěné dveře, tak jsem se k nim rozeběhla. Stála jsem před dveřmi, vytáhla si dýku, co jsem měla danou za opaskem. Otevřela jsem dveře, nikdo tam nebyl. Co se to děje? Jak to že tu nejsou žádné stráže? Rozhlédla jsem se po okolí, byly tu tři chodby. Tak jsem se vydala tou prostřední. Narazila jsem po chvilce na nějakého chlapa. Všiml si mě, vytasil svůj meč a běžel proti mně. I když jsem měla v ruce jenom dýku, tak mi stačila na obranu. Chvilku jsem s ním bojovala a hrála, ale pak mě to začalo štvát. Zaútočila jsem, on to nečekal. A v tu chvíli jsem mu stačila přiložit dýku ke krku. Strnul a ani se nehnul. „Zahoď meč a nic se ti nestane!“ Podívala jsem se mu přímo do očí, ale on uhnul. Následně odhodil meč, a byla slyšet rána, jak kov dopadl na kamennou chodbu. To byl špatný nápad! Řvala jsem na sebe v mysli. Naklonila jsem se k němu. „Teď mi řekni, kde tu je ta dřevěná truhla. Pokud mi zalžeš, poznám to.“ Mluvila jsem ostře a naštvaně. „F-f-fakt n-ne-ne-vím o če-čem to mlu-mlu-víte.“ Koktal a bylo na něm vidět, že má obrovský strach. Najednou slyším v dálce kroky, a řinčení kovu. To jsou tak rychlí? Že to vůbec zpozorovali. „Máš velké štěstí!“ odsekla jsem s odporem. Dýku jsem tedy stáhla, a začala utíkat k východu. K těm dveřím, s kterými jsem sem přišla. Rychle jsem je otevřela a zase rychle za sebou zabouchla. Ihned jsem se vydala k okénku, protáhla se a utíkala přes mýtinu do lesa. Jenomže na hradbách už byly lučištníci. Jakmile mě spatřily, začaly střílet šípy. Jeden šíp mě zasáhl do pravé lopatky, druhý mě škrtl na krku. Doběhla jsem na konec mýtiny a schovala se v lese.