Why? (Jednodílovka Dramione)

Věděl to...

Věděl, že s ní nikdy nebude moci být. Věděl, že z ní nedokáže ani na sekundu spustit pohled. Miloval ji ale věděl, že ona jeho city neopětuje... Chtěl ji, ale věděl, že nikdy nebude moci být jeho. Potřeboval ji, ale veděl, že ona tu pro něj nebude....

Seděl v místním baru a snažil se zapomenout na všechno. Myslel si, že alkohol mu pomůže zapomenout. Ale ne... Mýlil se. Poprvé, kdy se mýlil. Alkohol mu pomůže zmírnit bolest, byť jen na chvíli. A to bylo to, co ze všeho nejvíce potřeboval.... Kromě ní.

Nerozuměl, jak to mohl udělat... Miloval ji, více než svůj život a přesto k tomu přistoupil. Bylo to snad ze žárlivosti? Nebo se snad v ten okamžik ukázala jeho druhá stránka, známá pod kamennou tváří a bezcitností? Nevěděl....

Mohl si dělat co chtěl. Do určité doby... 

Do doby, kdy byl ještě volný jako pták. Avšak poté učinil rozhodnutí, které navždy změnilo jeho život.... Neměl na výběr, musel se stát jedním z nich... 

Smrtijedem.

Do dnešního dne nerozuměl, jak k tomu mohl přistoupit... 

Jak mohl přistoupit k úkolu, který mu byl svěřen. Ale teď, teď by to nejraději všechno vrátil zpět. 

Všeho by se vzdal kvůli jedinému pohledu na ni.... Ale věděl, že už ji nikdy neuvidí. A to se mu příčilo. 

Jeho srdce odmítalo, ale hlava napovídala, že učinil správnou věc. Jak jen mohl učinit správnou věc?

Zabil ji.... Zabil ji protože musel. 

Nechtěl to udělat i když věděl, že s ní nikdy nebude moci být. 

Všichni byli oproti němu, všichni mu to zakazovali. Ale on byl takový zbabělec a raději zabil dívku svého srdce, místo toho aby zemřel sám. 

Nemohl za to, nemohl ovlivnit své chování. Nenáviděl to.... Nějaký čas nenáviděl sebe samého, pochyboval o svých citech k ní.

Zaplatil, vzal svou láhev rumu a vydal se na místní hřbitov. Nevěděl, proč tam jde, důvod mu známý nebyl. 

Po cestě párkrát zavrávoral, div neupadl, alkohol mu proudil v žilách v přesile. 

Uviděl před sebou její obličej, protřel si oči a nevěřícně zakroutil hlavou. 

Stále ho pronásleduje... Má snad halucinace a nebo je to kvůli tomu, že toho tolik vypil? Nevěděl...

Prošel rezavou kovovou bránou, otevřenou pro návštěvníky a procházel po prašné cestě. 

Nejednou se ohlédl za sebe, domnívajíc, že slyšel kroky. Opravdu je tak paranoidní? No, asi to bude tím místem...

Dopil svou láhev a hodil ji do odpadkového koše. Cítil, jak mu od mrazu ztuhly konečky prstů, a tak si své ruce zastrčil do kapes dlouhého černého kabátu.

Zastavil se před jejím pomníkem... 

Četl její jméno stále dokola, bál se, že by jej snad mohl zapomenout. 

Přistihl se, jak mu slzy vytékaly z modro-šedých očí a v mrazivém zimním odpoledne štípaly na tvářích. 

Kdyby to neudělal, mohl by ji vidět... Mohl by ji obejmout, chytit za ruku, mohl by se dotknout její andělské tváře a políbit její narůžovělé rty. Pokud by mu to dovolila.

To všechno by mohl, kdyby se jím nestal. 

Kdyby se nestal jedním z nich... 

Ale tak byl sepsán jeho osud ve hvězdách. 

Bylo jeho úkolem stát se tím, koho nejvíce nenáviděl. 

To on byl vždy ten špatný, ten který bezmyšlenkovitě jednal a poté za to platili jiní...

Pokud nešlo o ni, bylo mu to upřímně jedno... 

Tohle si nezasloužila. 

Neměla takhle skončit, vždy byla laskavá a přátelská, ochotná pomoci každému. 

Chtěla tenkrát pomoct i jemu, dostat ho z problémů, jež se na něho řítily z každé strany. 

Ale on odmítal... Odmítal, protože ji tak moc miloval a nechtěl, aby to zjistila.  

Měla žít šťastný život... Bez něj.

Teď by akorát tak mohl tiše závidět tomu, komu by darovala své srdce... 

Byl by ochoten ho zabít ale neudělal by to, kvůli ní. 

Věděl, že by to rozlomilo její srdce na dva nesouměrné kusy. 

Její srdce bylo dostatečně velké pro všechny, ale nenašlo se v něm místa pro něj...

„Drahá Hermiono, je mi to líto..."

A v tu chvíli, kdy naposled vydechla, věděl, že na ni nikdy nebude moci zapomenout...