Jmelí [Kagehina; CZ]

Jmelí

,,Kageyamo-san!“

Tmavovlasý chlapec úlekem nadskočil. Váhavě se otočil na to zrzavé třeštidlo, které za ním běželo. Byl doslova jako slon v porcelánu. Každý student mu musel uhnout, jelikož by ho Hinata pravděpodobně sejmul.

,,Stůj!“

,,Stojím,“ odvětil znuděně Kageyama. Otočil se k zrzkovi čelem. Hinata zastavil těsně u něj v předklonu a vydýchával se. ,,Co potřebuješ?“ zeptal se věcně.

Přes vyučování se moc neviděli, protože k tomu nebyl důvod. Kageyama by lhal, kdyby řekl, že není zvědavý, co mu ten kluk chce. A vlastně byl i trochu rád, že za ním Hinata přišel. Se svými spolužáky si neměl moc co říct. Konverzace s Hinatou většinou končily nesmyslnou hádkou. To ho velice bavilo.

,,Já... no...“ Za zády něco držel. Nadechl se a natáhl před sebe ruce s plochým, precizně zabaleným balíčkem. Kageyama zamrkal. ,,Něco pro tebe mám.“ Hinata zvedl pohled a usmál se.

,,Co to je?“ řekl Kageyama. Uvnitř panikařil, protože on pro něho neměl nic. Nikomu nikdy nic nedával, krom své rodiny. A ostatní jemu taky ne. Nikdy mu to nevadilo.

,,No tak. Vezmi si to, ty jelito. Mrznou mi ruce,“ zasmál se zrzek. Když se nahrávač k ničemu neměl, Hinata mu balíček vrazil do rukou.

Kageyama se vrátil zpátky. ,,Hinato, já pro tebe nic nemám. Je to hlo-“

,,Sklapni, baka. Myslíš, že ti něco dávám, abys mi to vracel? Prostě... chtěl jsem ti to dát už k narozeninám, ale neměl jsem odvahu. Bál jsem se, že je to trapné, ale Kenma a Lev mi dodali trochu odvahy,“ zazubil se.

,,Boke, tos nemusel,“ pípl nesměle Kageyama.

,,No tak, otevři to!“ výskl Hinata. Zhoupl se na patách. Doufal, že ho ten kluk neumlátí volejbalovým míčem.

Kageyama vzal za modrou stužku. Hinata to zabalil do jeho oblíbené barvy. Balíček byl modrý a na balícím papíru byly volejbalové míče. Kageyama se snažil skrýt úsměv. Rozbalil papír. Oči se mu překvapeně rozšířily. Bylo to docela malé album s fotkama. Otevřel jej. Hned na úvod tam byla fotka celého týmu.

,,Hinato,“ řekl tiše Kageyama.

,,Abys konečně zapomněl na nižší střední. Tohle je tvůj tým. Koukej dopředu. Ne zpátky. My tu pro tebe budeme vždycky. Já tu pro tebe budu vždycky. Zasmečuju kteroukoli tvoji nahrávku, i kdyby se ti nepovedla,“ ujistil ho Hinata.

Za normální situace by za toto Hinatu praštil. On přece dělal jen dobré nahrávky. Ale teď neměl řeč, natož toho prcka sejmout. Mísilo se v něm příliš mnoho emocí. Ale jenom ty pozitivní. Jak taková malá věc dokázala zvednout náladu na sto procent.

Zazvonilo. Hinata vyskočil a vyjekl. S tím, že musí jít na chemii mu utekl dřív, než ze sebe nahrávač něco stihl dostat.

Kageyama listoval albumem. Nebylo nijak velké, ani hrubé, ale byly tam všechny fotky, které zanechaly důležité vzpomínky. Vítězství nad Aoba Joshai. Vítězství nad Ushijimou. Vlastně Shiratorizawou. Ale ten chlap dal více než polovinu bodů.

Závěr letního soustředění, barbecue. A dále byly fotky, kde byl pouze on a Hinata. Jejich quik. Když se na jednom z víkendových soustředění bili polštářema. Přemýšlel, kdo je fotil. Pravděpodobně ten nahrávač Nekomy nebo ten dva metry vysoký kluk z Nekomy. Nějaké společné selfie, ke kterým ho Hinata donutil. A na poslední straně byly jeho osobní fotky v koláži.

Kageyama překvapeně zamrkal. Hinata je musel udělat, když byl na střídačce. Normálně by se měl naštvat za autorská práva, ale momentálně byl okouzlený.