chci se omluvit, ze vubec nepisu, ze tu vlastne vubec nejsem, ale prijde mi, ze celkove wattpad komunita nejak opadla a prijde mi, ze uz to neni jako driv. Uprimne ani nemam motivaci a nejak naladu psat. Mam ted nejaky blok, a kdyz neco, tak pisu basnicky. Bohuzel nevim, jestli se sem jeste nekdy vratim nebo jestli alespon neco vydam. Vim, ze cekate na novou kapitolu call me papi, ale ta fanfikce je pro me v tuhle chvili strasne cizi, stejne jako Ty a ja a ostatni nedopsane (i dopsane) na mym profilu. Nemuzu se do toho dostat, nemuzu to psat, kdyz nechci. Ve sve podstate ani nevim, jestli to nekdy vubec dokoncim. A jestli nekdy bude neco noveho, to je otazka i pro me, protoze to vubec netusim. V tuhle chvili je odpoved ne, ale znate to, treba me muza chytne a neco spontalne vydam. V tuhle chvili wattpad ani neotviram a vubec me to tady vlastne netesi, netesi me ani tohle psat. Necitim se tady tak dobre jako rok/dva zpet, necitim tady vlastne nic. Moje fanfikce vzdycky byly jen forma deprese, kterou jsem potrebovala zpracovat a nevedela jak, tak to predavala do pribehu. A ja sama po sobe cist nemuzu, neprijde mi to dobre, prijde mi to zpetne hrozne trapny, hrozne divny, neco i nechutneho. Vypisovala jsem se z pocitu, v jednu chvili chtela byt hlavni hrdinkou, v druhou chvili premyslela, co to vlastne pisu za odporny veci a byla znechucena sama ze sebe. Psala jsem hrozne dlouho, uz v desiti letech zkousela psat povidky, pak se k tomu vratila a byla tady- nova, nezkusena, ale chytla jsem se, jen diky gam. Je to pro me hrozne tezky, ale vim, ze me pochopite, nekteri jo.
Dekuju vsem za vsechno a nechci tohle brat jako konec, neni to ani konec, jen nejaka pauza, ktera bude trvat, nejspis dlouho.
Miluju vas.
(o kazdym z vas vim, vnimam vas, ale nejsem schopna vam to oplacet. vlastne tady ani nectu, sem tam otevru upozorneni, odpovim, jinak nic, ale pitrse posloucham porad (i kdyz tam byla obrovska pauza), treba se jednou neceho dockame..)
