Jeho obrazy vždy působily zvláštně a jedinečně. Nikdy toho však nedosáhl přesnými tahy štětcem nebo perfektní perokresbou, jako to zvládali jiní výtvarníci – svá díla totiž pokaždé obohatil o různorodé paprsky a odlesky, čímž nechal v člověku vzkvést cosi utopického. Přestože podle odborníků byla synestézie poruchou, on ji vnímal jako dar, jenž mu dával schopnost každičký obraz ozvláštnit a činil ho odlišným. Smysly se spojily a jakmile k jeho uším dolehl první záchvěv zvuku, svět se okamžitě jevil veselejším a zajímavějším.
V parku nacházejícím se u budovy hudebního oddělení slyšel šelest větru a šepot listí, které byly stříbrné, radostné rozhovory studentů na výkres přidaly světle oranžovou, zatímco líbezný dívčí zpěv, jemný jako nejšetrněji vyřezaná flétna, se halil do nachu. Zarazil se, když bezděčně sáhl po kovově šedé pastelce postrádající jakýkoliv život. Ohlédl se směrem, odkud k přicházel mužský hlas. Měl stejnou barvu, jako bouřkové mraky, které se právě hnaly nad Seoul.
...
Jelikož spoilerů není nikdy dost.
A pardon za ten spam s Aurorou, jsem jen piča, co omylem všechno odpublikovala.
