Být matkou je fajn. Až tak moc fajn, že mám těch dětí slušný počet. Hodných dětí. Úžasných, pracovitých, krásných a nesmírně chytrých. 
A všechny miluji. Jakpak by ne. A neměnila bych. Nikdy. Za nic. 
Ale když člověku na jedné noze visí jedno a na druhé druhé dítě, obě hystericky řvou a dožadují se mámy, zatímco ta má plné ruce plen, ručníků, bot, okousaných rohlíků a duší je u hrnku studeného kafe, které od rána ještě pořád stojí v koupelně na pračce (neptejte se proč), tak občas upustí páru a něco vyplodí. Někdo peče, někdo vaří, někdo maluje... Já běhám, terapeutuji a píšu. 
Jestli to jde číst, to nevím. Každý, kdo sám sebe terapeutuje psaním, by si měl zakázat to po sobě číst. Hluboké sebeanalýzy nepřináší nikdy nic dobrého.
😁