Ahoj watt-padáci hrozně velcí husťáci,
na tomto místě jsem si chtěl trochu zabilancovat nad situací českého wattapadu, měl jsem dokonce připravenou velmocenskou frázi, že náš wattapad nevzkvétá a pasovat se tak na zdejšího prezidenta, ale po chvíli zvažování jsem si nakonec řekl, že o tom vim vlastně mega kušnu, že ani nepatřim do zdejší komunity, a tak jsem od možnosti vyjádřit se, odcupital.
Čeho se však držím jako moucha lepry, je krátké konstatování, že je mi úplně jedno, co se děje s wattapadem, ale dokud budu moct jeho stránky zaplavovat svým odpadem, budu spokojenej. Já vim, asi jsem fakt kobliha - místo koblihy si můžete představit jakoukoliv nadávku - ale prostě to tak mam. Krev se mi bude stejně pumpovat, jako když ve žhavých novinkách bude tisíc příběhů anebo jeden, pojedu si dál svou šnečí rychlostí a budu si užívat ten opojný pocit ze psaní, přičemž když to udělá lepší den třeba i jen jednomu člověku, můj úkol bude splněn. No a co dál?
Po mnoha téměř neaktivních měsících, no spíše letech, jsem tady v plné parádě s novým příběhem Ve stínu Máje. Jeho obsahem tady nebudu zaplňovat už tak střídmý příděl znaků, a tak si o něm přečtěte sami. Zmíním však celkovou filozofii nebo spíš myšlenku tohoto příběhu. Ne nebojte se, nebudu tady psát o něčem jako o hemingwayovské špičce ledovce, ale o tom, že tento příběh je zaměřen na postavy. Miluji totiž Joea Abercrombiho a jeho propracovanou psychologii charakterů, a tak jsem se rozhodl udělat něco podobného. V následujících měsících by měly vycházet další kapitoly, kde se budete moci přesvědčit, zda se mi to podařilo. Bude to však v mnohem pomalejším tempu, než doposud, protože jsem já kobliha místo po týdnu zase vydával po dvou až čtyřech dnech, až mi na pultě zbyla jen osnova a dvě nedokončené kapitoly.
Co se týče předchozích rozepsaných příběhů? Stačí se ozvat pod tento příspěvek, do pošty nebo kdekoliv, kde to dokážu zachytit a domluvíme se na pokračování.
S přáním neutichající múzy,
Karel Holub
