Tak vidíš. Přežili jsme. A stále tak *nějak* existujeme. Kdo ví, jak se to přihodilo, ale...Já jsem to říkala! HA!

Dobře, dobře, dobře. Tvrdila jsem přesný opak. Ale co na tom záleží?

Stejně jsme se v tom všichni ztratili.

V pravidlech, která jsme měli dodržovat.

Ve strukturách, kterými měl být život.

V osobnostech, které jsme měli mít.

Moc z nás nezbylo, nic než ošumtělé kusy látky a přestříhané sny a vzpomínky.

A já jsem to říkala! Říkala jsem, že všichni zanikneme, že smrt duše, mysli i těla je nevyhnutelná. A ty mi to pořád nevěříš, říkáš si, že když jsme přežili dosud, přežijeme i zítra. Jenže...přežili, nepřežili. Už to nejsi ty, už to nejsem já. Rozpustili jsme se v tom chaosu jako máslo na pánvičce a následně se stali součástí slaniny a vajíček. A trošky soli, sarkastické hořkosti, která se dřív nebo později vloudí do srdce každého snílka.

Kdo tedy jsme?

Kdo jsem?



Nejtěžší otázka a neumím na ni odpovědět. I kdybych hledala celý život, nenajdu jistou pravdu. Jsem...člověk, který si přál vědět. Který když miluje, tak z celého srdce a právě tím ničí všechny okolo. Tvor primitivních potřeb jako bezpečí a uznání, stejně tak jako těch zvláštnějších, komplexnějších, jako je třeba žvatlání ve verších.

Jsem ten, kdo se rozhoduje s páskou přes oči, plácá se v temnotě a doufá, že osud nebude příliš krutý.

Že svět nebude příliš krutý.

A přesto tu krutost vyhledává a miluje.

Stoč kapky krve na rty a budu to já. Zakřič jméno zoufalství a posedlosti, tím křikem budu já.

Zavři všechny dveře až na ty poslední. Tam budu stát a čekat a pokládat si věčnost jednu a tu samou otázku. Dvě. Kdo jsem? A jsem dobrý člověk?





...

A kým jsi ty, příteli?