Ahojte, zlatíčka!
Hned takhle ze začátku vám chci všem popřát krásný, úspěšný a šťastný nový rok! Wattpad pravidelně kontroluju a vím o veškeré vaší aktivitě na mém profilu. Moc děkuji za hvězdičky, komentáře i nové sledující! Nesmírně si toho vážím! ♥
(Následují nedůležité informace)
Mei se ještě vzpamatovává z minulého roku, kdy se stala spousta strašných věcí, co si budem... Jak víte, píšu si povídky podle sebe - co a kdy se mi zachce. Abych byla upřímná, nemám pocit, že jsem ve psaní dobrá. Bývala jsem, dnes tomu tak není. Každou větu musím několikrát promyslet, jestli dává smysl, jestli se hodí do kontextu a bla bla. Zkrátka - nutím se do toho. Ačkoli bych chtěla strašně moc psát, sednu k počítači, otevřu word a neumím složit jedinou smysluplnou větu. Nevím, jestli je to z nejnovějších povídek cítit, doufám, že ne, nechci tím kazit vaše dojmy z povídek, ale každá povídka mě stojí obrovské úsilí.
Poslední dva týdny si pročítám své staré povídky a biju se do hlavy, že jsem se v té době, co jsem to psala, podceňovala a říkala si, že nejsem dobrá, že bych měla asi skončit... ばか (překlad: hlupáku). Fakt se teď biju do hlavy a chtěla bych, aby se mi zase vrátila schopnost tak skvěle psát, abych u toho nebyla vystrašená a vynervovaná.
Pokud jste to dočetli až sem, jsem vám moc vděčná za vás čas. ♥
Proč vám to píšu? Jak jsem říkala, chytla mě chuť číst vlastní staré povídky, které jsem už jednou přečetla. Tak jsem se dostala opět k Majo a jejím povídkám, ke svým povídkám, povídkám, co jsem si uložila z různých webů... Všechno to byly fanfikce, se kterými jsem skončila. Vlastně, myslela jsem si to. Když jsem začala psát Impressionism, myslela jsem si, že bych se mohla vrátit do těch dnů, co jsem psala jak divá. No, nedávám si extra velkou naději, ale uvidíme, jak se to vyvine, protože jsem začala psát SasuNaru povídku, která mi ležela v hlavě asi dva roky. Ale tu sem přidám, až bude dopsaná.
Zbývá mi posledních pár znaků, které můžu napsat, takže už řeknu jenom PAPAPA!
