Ahojky lidičky! Mírně se asi trochu ventnu, protože to, co, někteří lidé dokážou a dělají, mě dost vadí a vlastně bolí.
Nechci tu rozebírat války, politické situace atd., ale čistě sociální život.
Jako já, dlouhodobě nemocný člověk je pro mě hlavní mít někoho na koho se spolehnout. Jenže jak to vlastně poznat?
Těžce.
Znáte to? Ten pocit bezmoci, když zjistíte jak si o vás lidé, které ze srdce milujete a znáte od malička mezi sebou povídají o vás a vaší nemoci? O tom jak schválně s úmyslem nechodíte do školy? O tom jak si vymýšlíte?
Chápu, samozřejmě, že vám to možná připadá nefér. Ona se válí doma a nemusí do školy. Ne, tak to opravdu není. Jsem nemocná, mám horečky, kašlu, není mi rozumět a hlavně se musím pořád držet cesty té studentky, která má dobrý prospěch.
Ještě teď ve vánočním období! Já se snažím vymyslet jak jim předat dárky, aby je dostaly ještě tento rok a oni mezitím se baví o tom jak jsem strašná lemra...
Super, díky. Hlavně že mezi nimi je i člověk, kterému jsem kdysi řekla svá největší tajemství a taky moje problémy. Zrada. Kudla do zad. A když si teď uvědomím...a přemýšlím nad tím, vím že by mě to nemělo vadit.
Však svoji pravdu znám a jen ti správní lidé tomu můžou rozumět. Jenže proč tu nikdo není?
-----
Snad nemáte podobné zkušenosti. A pokud ano jsem tu! Tahle zpráva asi za pár dní zmizí, a nebo z ní vznikne nová básnička. Mějte se!
Hezké dny!
