Vzhled kostí nebyl důvod, proč si Ethan vzal cizí rukavice z kolejí, spolu s rezavými výfuky, které už zřejmě byly k ničemu. Ale líbily se mu kvůli tvaru. Připomínaly mu kosti. Duté, zkřehlé, ale pořád vzdorovitě držící pohromadě.
Déšť ustal už před hodinou, ale vlhkost se ve vzduchu vznášela ještě dlouho potom. Ethan si otřel ruce od mastnoty do hadru, který už dávno nemělo cenu prát. Před garáží kapala voda z pokřiveného okapu na hromadu zrezivělých výfuků. Našel je minulý týden u starých vlakových kolejí. Nejspíš byly bezcenné. Ale líbily se mu tvary, které vytvářely.
Vzduch voněl mokrou hlínou a olejem. Ethan se opřel o rám dveří, zapálil si cigaretu, kterou stejně nedokouří, a sledoval, jak se mraky pomalu trhají. Obloha měla ten pohmožděný odstín, jaký mívají večery v září – napůl bouře, napůl rezignace.
Pak se cosi změnilo. Stín se natáhl dlouhý a tenký přes hromadu výfuků. Někdo stál na kraji štěrkového příjezdu. Ani se nepohnul. Ethan zamžoural přes špinavé okno. Jen silueta proti mdlému odpolednímu světlu. Žádné auto. Žádný zvuk, jen kapání vody z okapu. V hrudi se mu ozvalo známé chvění – ten nepříjemný pocit, který vždycky přicházel s nečekanými návštěvami.
Sáhl po klíči – ne ze strachu, spíš ze zvyku. Nářadí byla jeho útěcha. Vykročil ven. Chladný vzduch mu udeřil do tváře, vlhký a provoněný tlejícím listím.
„Můžu vám pomoct?“ zavolal chraplavě.
Postava se pohnula, boty zapraskaly ve štěrku. A pak, záměrně a pomalu, vykročila do otevřeného prostoru před garážová vrata.
Ethan přimhouřil oči. A samozřejmě – Caleb Harper, místní zlatý chlapec, helmu pod paží, brada napjatá, jako by kráčel do války.
Ethan se ušklíbl. Protože jestli od něj osud čeká, že zvládne právě tohohle tvrdohlavce, pak nahoře musí mít někdo hodně krutý smysl pro humor.
