...abych tak pravdu řekla, karla lindová není mé pravé jméno. vlastně jsem si jej dala sama, tak jako každá řádná spisovatelka nevalné morální pověsti. a na té profilové fotografii to taktéž nejsem já, takže klid. vlastně vůbec nevíte, kdo jsem. jo, tak to jsme dva. 

prvořadě nepředpokládám, že bych kdy pocítila tu nutkavou potřebu cokoli ze svých depresivně-utopických děl v těchto toliko digitálních prostorách publikovat, neboť mi byl kdysi do vínku přirozeně nadělen úděl té osoby, kterážto si s chutí přečte každé drama, odehrávající se v dívčí whatsappové skupině, leč sama se do něj příspěvkem jakkoli oduševnělým nikdá nezapojí (totéž platí i pro facebookové konverzace o potenciální akceptaci stejnopohlavních manželství ročníků 60+). 
mou nejoblíbenější knihou jest utrpení mladého werthera od pana goetha, nejčtenějším autorem vážený pan karel čapek, nejobdivovanějším básníkem rebelant françois villon a nejmilejší postavou ze světa fikce kapitán arthur hastings, srdečný hrdina z pera královny zločinu. 
s hlavou věčně v oblacích létám kdesi kolem roku 1816, za dob objevení onoho literárního skvostu rukopisu kralodvorského (k domněnkám o jehož nepravosti se tímto hrdě hlásím!), s palackým bych zašla na kafe a nevěřím na lidi, kteří si volný čas krátí četbou kafky a myslí to vážně. tak mi sakra vysvětlete, jakýmto sledem událostí se řehoř samsa přes noc převtělil v gigantický hmyz nejistého původu a proč se veškeré jeho starosti po tomto zjištění sestávaly z otázky, jak se co možná nejrychleji dostat do práce.