Musím říct, že jeden z nejhorších pocitů je, když si na něco nemůžete vzpomenout. Můj včerejší případ. Málem mi praskla hlava než jsem si vzpomněla na "wattpad". Pamatovala jsem si oranžovou barvu a že sem lidé mohou psát ale google mě nechal na holičkách. Nezbývalo nic jiného než si vzpomenout přímo na název. Strašný muka! Ale povedlo se, byla jsem na sebe pyšná. ZvláštŤ když jsem se pak podívala na poslední příspěvky tady na mém profilu a tam: 2015, 2016. Ajaj, ostuda. No jo, už je to dlouho, co jsem sem něco ukládala. Básničky už nepíšu dávno a místo psaní příběhů si je promítám jen ve své hlavě. Hlavně před spaním, tak jako všichni. S ohledem na moje náročné dny, když jsem ve škole a po večerech se učím, mi na ty představy před usnutím nezbývá moc času. Dřív než si v hlavě připravím co si tak budu vysnívat, v tu ránu spím. Ale teď v období karantény to tak samozřejmě nemám, horko těžko se donutím něco učit, ale moc dlouho mi to nevydrží. Aspoň mám teď čas své myšlenky a smyšlenky hodit "na papír", v tomto případě do počítače, sem kde si to někdo může přečíst a přitom o tom nikdo nebude vědět. Idylka. Otázkou je, jak dlouho mi vydrží tohle?
Více v Kapitole bez názvu. :)
