Vždycky jsem věřila, že optimismem se dá zvládnout všechno.
Ale občas je té bolesti už zkrátka přespříliš a člověk se potřebuje jen zahrabat do peřin a vybrečet všechno, co ho tíží. Všechnu tu bolest vykřičet do polštáře, všechnu tu nespravedlnost dostat ven.
V té chvíli mu pak nezbývá nic jiného než čekat, až se znovu objeví slunce a dovolí mu zhluboka se nadechnout.
Following
Sign up to join the largest storytelling community
or
niksi95
Aug 25, 2019 01:04PM
Jak žít skutečně šťastný život? Může nám k tomu dopomoci stroj, nebo jsme schopni štěstí a radost ocenit jen tehdy, pokud zažijeme i prohry a smutky? Ale co když je to nakonec všechno jinak? https:...View all Conversations
Stories by niksi95
V mých botách
Nikdo není černobílý - každý má svůj životní příběh, ve kterém odhaluje ty nejhlubší pocity a obavy, své rado...
Dívka s číslem na předloktí
Maria Kowalski - jméno, které jsem musela zapomenout. Vlastně jsem se musela vzdát všeho. Přijmout však nové...
Za branami tábora
Rok 1933 byl přelomový pro celé Německo. Tehdy to všechno začalo.
Všichni mu věřili a já nebyl výjimkou. Pomo...