Vždycky jsem věřila, že optimismem se dá zvládnout všechno.

Ale občas je té bolesti už zkrátka přespříliš a člověk se potřebuje jen zahrabat do peřin a vybrečet všechno, co ho tíží. Všechnu tu bolest vykřičet do polštáře, všechnu tu nespravedlnost dostat ven.

V té chvíli mu pak nezbývá nic jiného než čekat, až se znovu objeví slunce a dovolí mu zhluboka se nadechnout.