chtěla bych psát
ležím
pod peřinou
a pod váhou světa
líbáš moje záda
a říkáš jak mě miluješ
"taky tě mám ráda"
oči se mi lesknou
slzy uvnitř lapené
dveře zavřené
a rozcuchané vlasy
budu jednou
vzpomínat
na tohle
jako na ty staré dobré časy?
když svět byl v plamenech
kouř bolesti ve zdech
a neustálá chuť do vzdát
možná občas malovat
ty lidi na ulicích
co mi v plicích
se usazují
jako saze
úsměvů
"počkej, jen se obleču"
po tom co jsme měli sex
a já ti řekla
že blbá jsem
a po tom všem
co stalo se
a po všem
co nás straší
a asi ano, máš ji
máš ji a možná navždy bude
tvoje
ta deprese
dokud
neodejde
pryč
a ty budeš křičet do světa
jak je to na hovno
a já budu se sluchátky v uších
v autobuse plném duší
říkat si, zda vůbec někdo tuší
zda tohle něco znamená
a jestli to třeba fakt nevzdat
ale co, dalo se čekat
že to skončí nějak takto.
jen dva rozbití blázni.
.
nějak se mi těžko píše, těžko běží, těžko dychá... slova lidí okolo se ke mě přilepují, jako bych byla magnetická a čím víc slov se přilepí, tím hůře se mi jde... aneb když si všechny životní změny naplánují směny na stejný čas. aspoň toho svého blázínka mám, který vše dělá trochu lepší.
