Ŗ̷͇̙̰̭̪̟̺̲̜̹͔̎̍́ͅÝ̴̥͙̘̇̈́̇̃͒̿́͘͘͝͝ͅȨ̸̪̯̗̘̥̣̲̣̣͍͚͙̥̩́̀̈̆͑Ŗ̷͇̙̰̭̪̟̺̲̜̹͔̎̍́ͅĄ̵̺̰̻̻͔͇͓̈́̓͛̏̈́͌͋̄̑͆̏

jedna soutěžní, se zpoždením novoroční
          
          https://www.wattpad.com/1602768420-z%C3%A1pisn%C3%ADk-jedn%C3%A9-amat%C3%A9rky-z%C3%ADt%C5%99k%C5%AFm-sv%C3%BDm

Možná mi něco svitlo v hlavě. Možná to byl chvilkovej záblesk vnitřní intuice. Možná bylo slovo, v který jsem nevěřila. Možná jsem chtěla mluvit. Možná, možná, možná. ,,Možná to ale nemá bejt dnes."

Byla jsem na pomezí mezi brekem a malomocí. Toužila jsem po vypuštění všech otravných emocí, chtěla jsem se vyřvat do nočního nebe, chtěla jsem, aby mě každej slyšel a zároveň toužila být neviditelná. Potřebovala jsem soucit, ale vůbec jsem o něj nestála. Umírala jsem po možnosti pohnout dlaní, nohou, rozmrkat pálící oči a zbavit se svázanýho hrdla. Ale já jen seděla. A zírala.

Moje nejtemnější schránky, 
          jsou tady mezi stránky,
          promněte si spánky,
          čtěte mezi řádky,
          tak lehké to není,
          najdete pro mne pochopení?

trocha adrenalinu před obědem? to si nechám líbit!
          
            Sedm zbylých soupeřících se dralo po nočních silnicích o snové místo ve vedení.
          Hazardovali na úkor svých životů—nehledě na následky. 
             Události posledních vteřin plynuly jako zpomalený film.
            Odstartovalo to jediné auto, které nestihlo v zatáčce rychle zareagovat. Zvrat byl pouze otázkou setiny, auto zaúpělo, jeho předek se srazil se stěnou paneláku. 
            Ostatním závodníkům jen chamtivě blyštěly oči po vidině vítězství. 
              Než jeden prudce zastavil, řidič s helmou na hlavě vyskočil ven a sprintoval k polovičnímu vraku. Kolem se linula pára, obzvlášť z kapoty a pomačkaniny z ní. 
            Střepy předního skla napadaly do vozidla a z největšího podílu na řidičova stehna. Airbagy byly v pohotovosti, chránily řidičovu hlavu, když konstrukce auta neochránila tělo od trupu dolů. Kapota a jeho obsah byl natlačen na řidičovy zaseklé nohy. 
            ,,Ne, ne. Ne, ne ne.” řidič-ka práskla helmou o zem, zůstala jen v kukle a zalomcovala s dveřmi auta. A nic. Bušila do toho zatraceného plechu, ale kupodivu nepomohlo ani to. Sklo bylo rozbité i u předních dveří. Strčila ruce dovnitř a opatrně řidiči sundala helmu, aby jí mohla odhodit ven. 
            ,,Vnímej mě!” zlost, zároveň panika, se v jejím hlase stupňovala. 
             Jeho hlava se stočila, než zamumlal pár nesmyslných slov. Praštila do plechu, než mu sundala kuklu. Kontrolovala jeho tvář—líce měl napuchlé. Šok. Bude v šoku až bude plný vědomí.
            Z kapsy vytáhla starý tlačítkový mobil, vyhledala kontakt číslo jedna, nato bez zaváhání číslo vytočila. 
            ,,Už jste měli dávno dojet, co se, kruci, stalo!”
           ,,Boural. Má skříplé nohy, nevnímá, je zaklíněný do zmačkanýho auta. Honem, musíte mu pomoct!” 
            ,,Mám v autě nůžky na plech, nadiktuj mi kde jste.”
            Tak udělala. Slovo od slova.
            Podivný zvuk chladiče byl jako tikající bomba, co měla každou chvíli bouchnout.
            ,,Jsme tam do pěti minut.”
            ,,Ale ani o vteřinu déle.” A pak ještě dodala: ,,Když to nepřežije; zabiju ho sama.”

Ahojte!! Zkoušeli jste číst moji malou novelu ĎÁBLOVY NOCI? Já vím, není ještě dokončená, ale je to také soutěžní příběh, který se bohužel nestihl přihlásit do třetího kola pro nesplnění počtu slov (nedostatek času je démon).
          
          Ale pokud někdo zkusil a líbil se..
          Může pro něj hodit hlas. 
          
          A to zde: https://docs.google.com/forms/d/e/1FAIpQLSc1d95OMUTmiJodsAbTuLI4j04HLMK4hqv1UgcIIRtyYCmDgw/viewform?pli=1
          
          :))

aneb. když se píše o čase půlnočním, jedním okem zavřeným
          
            Byl to muž, o tom nebylo pochyb. Stál jako každý urostlý mlynář, podobný kameni Nechtěl se pohnout, zřejmě nebyl zdejší a dle chování by měl být v kanceláři poprvé..

,,Poslouchej moc dobře: najdi ty, kteří ti souzní, a pak se rozvíjej. Na stíny však nečíhej, než tě samy polapí. Máš před sebou dlouhou cestu, nevycházej ze svých stop. Až se najde správný člověk, dostaneš se tam kam máš, a nestihneš říct ani hop. Doufám, že si rozumíme, čas nás stále tlačí, pro další otázky kdykoliv si přijdeš, ale prozatím to stačí."

Možná by se i přiznala k myšlenkám, ke kterým ubíhala. Ona jen představa o samotné korunovaci byla odlišná od skutečnosti. Představy nám totiž vykreslují příběhy s konci, které bychom si přáli.

protože říkat hop neměl bys dokud zpropadenou řeku nepřeskočíš.